Darujte pomoc
Pět informací, které změní váš pohled na migranty a uprchlíky
V roce 2015 přišlo do Evropy zhruba milion uprchlíků. Z toho 84 % pocházelo z deseti zemí, které produkují nejvíce uprchlíků na světě. Evropa se snažila ukázat, že kontinent je přelidněn rostoucí uprchlickou vlnou. Skutečný počet lidí na útěku dosáhl zhruba 0,2 % celkové populace Evropy.
Drtivá většina lidí, kteří prchají před násilím, zůstává na území svého státu, nebo v sousedních zemích. V roce 2014 byla v Turecku, Pákistánu a Libanonu třetina všech světových uprchlíků. Jen v Libanonu tvořili 30 % populace.
„Utekli jsme do Evropy kvůli bezpečí našich dětí. Aby jim nic nehrozilo a měly přístup ke vzdělání. Protože v Sýrii už nic není. Celé mé město bylo zničeno. Kdybych ale věděl, jak těžké je dostat se do Evropy, nikdy bych je na cestu nevyslal. Raději bych umřel v Sýrii, než procházel tímhle. Myslel jsem si, že se k nám budou lidé chovat dobře. Kvůli všem těm těžkostem po cestě to někteří z nás vzdali a vrátili se do Sýrie. Teď jsou mrtví. Já jsem byl 33krát zatčen. Byl jsem ve vězení v Řecku, Makedonii, Srbsku i Maďarsku. Proč? Nerozumím tomu. Nic jsem neudělal. Nic jsem neukradl, nikoho jsem nezabil. Utíkám před smrtí, ale nacházím jen smrt. Moje budoucnost je budoucnost mých dětí. Kdybych jen věděl, kde jsou…
Syřan, jenž žil sám v lese, poté co se mu někde ztratila žena a čtyři děti. Srbsko, zima 2014
Lékaři bez hranic pomáhají uprchlíkům v zemích Evropské unie posledních patnáct let. Loni musela organizace dramaticky rozšířit svou pomoc. Ještě nikdy v historii neměli Lékaři bez hranic v Evropě tolik zdravotnických a humanitárních projektů a pracovníků. Nikdy dříve nemuseli mobilizovat na moři pátrací a záchranné lodě.
Nyní vydali zprávu nazvanou „Překážky na cestě do Evropy“. Dokument v pěti bodech podrobně popisuje osobní zkušenost pracovníků Lékařů bez hranic, zaznamenává výpovědi ošetřovaných lidí, opírá se přitom o zdravotnická data. Ukazuje realitu, která se často výrazně liší od způsobu, jakým ji prezentují evropští lídři.
1. Důvody útěku do Evropy
Do Evropy přišlo v roce 2015 1 008 616 lidí, zhruba polovina jich pochází ze Sýrie. Dalších 20 % z Afghánistánu. Ostatní jsou z Iráku, Eritrey a dalších států sužovaných násilím a válkami, jako je to v případě Súdánu nebo Somálska.
„Když jsme byli na cestě, prožívali jsme tragédií horší, než byla válka. Tragédii být uprchlíkem: Zažívali jsme nebezpečí a nemohli najít stát, jenž by nás přijal.“
Syřan na palubě záchranné a pátrací lodi Lékařů bez hranic Bourbon Argos, kde byl se svou ženou a šestiletým synem.
„Před válkou jsme si žili dobře. Během války jsem viděl hrozné věci. Katastrofa. To je vše, co mohu říct. Zažil jsem bití a mučení. Armáda nás sedm měsíců držela v izolaci bez jídla a kontaktu s dalšími lidmi. Viděl jsem děti umírat hladem. Viděl jsem lidi umírat, protože nemohli dostat své léky.“
Devětadvacetiletý Syřan na palubě záchranné a pátrací lodi Lékařů bez hranic Bourbon Argos.
Důvody, proč lidé ze svých domovů prchají, jsou ovšem velmi komplexní. Zda mají právo na ochranu, není možné posuzovat jen podle země jejich původu.
„Pocházíme z Nigérie, ale čtyři roky jsme žili v Libyi, kde jsme vedli normální život, pracovali jsme a žili všichni pohromadě. Jednou jsme ale byli doma a přišli nějací lidé se zbraní, hrozili nám, odvedli mého muže a chtěli mě zabít. Nakonec mě a děti nechali, ale nemohli jsme tam už žít v klidu. Museli jsme se pořád schovávat a nemohli jsme ani vyjít ven. Ti muži se pak vrátili, vyděsili nás a museli jsme odejít. Šli jsme na pobřeží, chtěli jsme se dostat do lodí. Musím chránit své děti. Věděla jsem, že podaří-li se mi odejít, budu mít klid. Proto jsem vzala děti, utekli jsme a nastoupili jsme se na loď.“
Nigerijská žena se čtyřmi dětmi na palubě záchranné a pátrací lodi Lékařů bez hranic Bourbon Argos.
2. Nebezpečná cesta přes moře
Z milionu lidí, kteří doputovali do Evropy přes moře, jich 84 % přišlo východní cestou z Turecka do Řecka. Jejich počet postupně rostl, nejvíce jich přišlo v říjnu. Do Řecka tehdy přicházelo každý den šest tisíc lidí. Během tohoto měsíce dorazila do Řecka třetina všech lidí, kteří tam přišli v roce 2015. Mezi uprchlíky bylo 20 % dětí a 14 % žen.
Na konci roku 2014 EU a Itálie přestaly financovat záchrannou a pátrací operaci Mare Nostrum, která do té doby zachránila ve Středozemním moři přes 170 tisíc lidí. Jakmile v březnu 2015 začal počet připlouvajících lidí stoupat (jen během dubna zemřelo 1 308 lidí), rozhodli se Lékaři bez hranic k bezprecedentní akci. V průběhu šesti týdnů vypravili na moře tři záchranné a pátrací lodě, které do konce roku zachránily celkem 20 129 lidí.
V listopadu 2015 se Lékaři bez hranic rozhodli reagovat na krizi v Egejském moři. Spustili v této oblasti společnou operaci s hnutím Greenpeace. Od 7. do 28. prosince pomohly společné týmy 6 055 lidem.
Mimo to Lékaři bez hranic v Tunisku trénovali místní rybáře a učili je zvládat krizové situace na moři.
Lidé na útěku zdolávají moře často v nafukovacích člunech nebo starých dřevěných rybářských bárkách. Bývají přeplněné a nevhodné pro plavbu na moři. Migranti a uprchlíci jsou často ponecháni na pospas, nemají zkušenosti s mořem, navigační vybavení a v nádržích je jen minimum paliva. Není proto překvapivé, že se taková plavidla dostanou do potíží často už krátce po vyplutí.
„Nikdo z nás nevěděl, jak se řídí loď. Říkali jsme si: Zemřeme, zemřeme! Do lodi se dostalo hodně vody. Všichni jsme se přesunuli na jednu stranu a loď se skoro převrátila. Byli jsme v šoku a plakali. Myslela jsem si: Je jedno, jestli zemřu, ale bála jsem se o ty dvě malé holčičky (jedna čtyřletá, druhá sedmiletá.)“
Sedmnáctiletá dívka ze Somálska na palubě záchranné a pátrací lodi Lékařů bez hranic Dignity I.
3. Útoky policie
Během nebezpečné plavby není hrozbou pro lidi na útěku jen nevyzpytatelné moře. Kolikrát se stávají také obětí útoků.
„Mezi Tureckem a ostrovem (Farmakonisi) nás napadli tři muži v uniformách, kteří připluli na velké šedé kovové lodi. Na palubě jsem viděl tři dospělé muže, oblečené v šedých námořních uniformách s řeckou vlajkou na rameni. Dostali jsme se k nim blíž a ukazovali jsme naše děti, aby nám nějak pomohli. Nemůžu zapomenout, co se pak stalo. Jakmile jsme se k nim přiblížili, vzali harpunu a surově nám probodli příď lodi. Udělali tam dvě díry. Na našem člunu se rozpoutala panika. Chtěli nás zabít. Nechci, aby se to stalo dalším uprchlíkům. Před útokem (…) bylo moře klidné a nebyli jsme v nebezpečí. Naše životy a život mého synovce by nikdy nebyly ohroženy, kdyby nás ti muži nenapadli.“
Syřan na řeckém ostrově Kos
Týmy Lékařů bez hranic ošetřovaly dvě děti, které přežily podobný útok. Jeden osmiletý chlapec přišel na kliniku Lékařů bez hranic se svým otcem. Zdravotníkům řekl:: „Od chvíle, kdy jsme byli ve vodě, jsem strašně smutný. Nevím proč, ale cítím velký smutek.“ Jeho otec se slzami v očích poté vysvětlil, že chlapec od útoku špatně spí, budí se s nočními můrami a trpí zánětem průdušek.
Druhé dítě, šestiletý chlapec, přišel na kliniku s matkou. Tato žena, prchající z Afghánistánu, popsala, co se stalo:
„Můj syn byl celý ve vodě. Loď byla po útoku plná vody. Já jsem ale dokázala udržet jeho hlavu nad vodou, dokud jsme se nedostali na ostrov Farmakonisi. Držela jsem ho tak pevně. Bála jsem se. Celé jeho tělo bylo černé, jeho rty byly úplně modré. Je zázrak, že nikdo nezemřel.“
4. Přijímací podmínky v Řecku a Itálii
Řecko, kam v roce 2015 přišlo 84 % všech lidí na útěku, už několik let není schopno zajistit vhodné podmínky pro přijímání žadatelů o azyl. Jen na dvou ostrovech (Lesbos a Samos) jsou pro přijetí lidí samostatné objekty. Ani ty však nestačí. Úřady nejen, že selhávají ve své povinnosti zajistit odpovídající přijetí lidem na útěku, ale navíc brání nestátním organizacím, které chtějí pomáhat.
Povinný systém registrace, na který dohlíží řecká policie, je mimořádně složitý a neustále se mění. Někde zahrnuje patnáct různých kroků. V létě 2015 postupoval každý řecký ostrov podle jiného systému registrace.
„Od přístavní policie jsme dostali nějaký papír a od té doby tady čekáme, ale nic se neděje. Nikdo nám nic neříká. Nikdo není zodpovědný za poskytování informací a my nevíme, co máme dělat. Žádné úřady, žádná policie, žádné informace, nic.“
Šestadvacetiletý muž ze Sýrie na řeckém ostrově Lesbos se svou ženou a dítětem.
Itálie je na přijímání migrantů připravena lépe než Řecko, přesto má však stále rezervy. Podpora na vnějších hranicích i přijímací podmínky jsou nedostatečné a špatně připravené na potřeby lidí na útěku.
Příkladem může být přijímací centrum v Pozzallu na Sicílii. Oficiálně mělo mít 300 míst, ve skutečnosti jich mělo pouze 180. Centrum bylo často přeplněné, byly v něm problémy se zajištěním hygieny a ošetřováním určitých nemocí jako třeba svrabu.
„Dnes do Pozzalla přivezli osmnáct těl. Další mrtví. Pořád si někdo myslí, že se lidé snadno rozhodují přejít půlku světa a riskovat smrt na moři, aby se dostali do té úžasné Evropy? (…) Minulý týden se do Pozzalla dostala paraplegička z Eritrey, která překonala poušť na invalidním vozíku. Pár týdnů předtím mi říkal učitel z Pobřeží Slonoviny, že pracoval v Libyi, ale musel náhle utéci kvůli honům na černochy‘.“
Projektový koordinátor Lékařů bez hranic v Pozzallu na Sicílii
Protože se podmínky v Pozzallu navzdory opakovanému upozorňování nezměnily a nebylo možné tam pracovat, Lékaři bez hranic se v prosinci 2015 rozhodli z přijímacího centra odejít.
5. Cesta z jihu na sever
Kvůli nedostatku podpory a ochrany v Řecku se mnoho uprchlíků a migrantů co nejrychleji vydává na cestu dál. Přes balkánské státy putují hlavně do Rakouska, Německa a Švédska.
V první polovině roku 2015 nám pacienti na Balkáně hlásili, že je napadali a okrádali kriminálníci, pohraničníci je pronásledovali a vraceli zpátky. Museli spát venku v zimě.
„Šli jsme do Makedonie, překročili jsme hranici a pak jsme pořád běželi a běželi. Jeden kluk, kterého jsem předtím potkal a který běžel s námi, začal dýchat rychleji a rychleji. Snažil jsem se mu pomoci, snažil jsem se mu dát umělé dýchání, ale jeho duše prostě vyletěla z těla, oči byly divné a rty zmodraly. Ani já ani moji přátelé jsme nevěděli, co dělat. Byli jsme na hoře, takže jsme ho tam ani nemohli pohřbít. Takže jsme ho nechali poblíž hranice. Cítili jsme se provinile, hodně provinile. Takhle jsme nuceni se chovat.“
Třiadvacetiletý muž ze Sýrie, v Srbsku
Ve druhé polovině roku došlo díky rychlejšímu a bezpečnějšímu pohybu lidí na Balkáně k mírnému posunu. Od konce července do poloviny listopadu se díky novým pravidlům a lepšímu zajištění dopravy mohlo přes hranice legálně a bezpečně dostat tisíce lidí.
To však v polovině listopadu skončilo. Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko a Makedonie se rozhodly povolit cestu přes hranice pouze lidem, kteří pocházejí ze Sýrie, Afghánistánu a Iráku.
Zavírání hranic a neustále se měnící pravidla ztěžují život nejen migrantům samotným. Změny, které vstupují v platnost bez předchozího upozornění, způsobují nové a nové krize. Humanitární organizace, které lidem na cestě pomáhají, se musí neustále přizpůsobovat novým podmínkám a nedokážou poskytovat odpovídající službu.
Lékaři bez hranic často na Balkáně ošetřují pacienty, kteří trpí v důsledku náročné a obtížné cesty. Mezi lidmi, které naše týmy ošetřovaly v Srbsku, trpělo 42 % nemocemi dýchacích cest, 19 % trpělo onemocněním kostí a svalů nebo zraněními a 9 % mělo kožní choroby. Situace také vážně ovlivnila psychické zdraví lidí. Od listopadu 2015 naši psychologové zaznamenali u pacientů výrazný nárůst panických ataků a pokusů o sebepoškozování. Jen v Srbsku bylo v listopadu ošetřováno 33 % pacientů s úzkostnými stavy, 26 % s akutní stresovou reakcí a 10 % s depresemi.
Co se má stát v roce 2016?
Evropské státy vloni vyjadřovaly zájem dostát svým závazkům a poskytnout uprchlíkům a migrantům odpovídající péči. Ve skutečnosti se však soustředily hlavně na ochranu hranic. Místo humanitární akce se začaly před lidmi, kteří prchají před válkou a násilím, bránit a zavírat s pomocí ostnatých drátů.
Přístup evropských států přinutil mnoho lidí, aby na cestě do bezpečí riskovali svůj život a zdraví. Lékaři bez hranic ošetřovali pacienty po celé jejich cestě. Jako humanitární a zdravotnická organizace však nedržíme klíč k ukončení tohoto utrpení. Jsou to státy Evropské unie, které mohou situaci změnit, pokud začnou naplňovat své závazky k žadatelům o azyl.
V roce 2016 je kriticky důležité, aby evropské státy změnily svůj přístup. Konkrétně to znamená:
- Poskytnout bezpečné a legální cesty pro lidi hledající azyl. Především je potřeba umožnit lidem žádat o azyl už na hranicích a více využívat stávajících možností (sjednocení rodin, humanitární víza a přesídlování).
- Zajistit legální migrační trasy, díky kterým, by se snížila nestandardní migrace a poptávka po převaděčích.
- Vytvořit ambiciózní evropský systém záchrany lidí na moři. Lodě by měly aktivně hledat plavidla v nouzi, spolu s nimi by měla fungovat také vyloďovací místa, na nichž bude zachráněným zajištěno lidské zacházení, včetně zdravotní péče.
- Soustředit se na to, aby podmínky přijímání dosáhly úrovně odpovídající Evropě a nezaměřovaly se pouze na zastrašování.
- Více investovat do vytvoření systémů přesídlování uvnitř EU a zajištění legální cesty napříč EU.
- Ukončit násilí a špatné zacházení ze strany státních úřadů.
Zaujal vás tento článek? Zajímá vás více? Přečtěte si celou zprávu „Překážky na cestě do Evropy“ (včetně odkazů na zdroje informací) v angličtině.