Neměli jsme ani čas je pohřbít

V sobotu 8. června 2024 ráno izraelské síly intenzivně bombardovaly střední část Pásma Gazy, včetně uprchlického tábora Nusajrát. Při těchto útocích bylo podle odhadů zabito nejméně 270 Palestinců a přibližně 700 osob zraněno. Lékaři bez hranic spolu s personálem ze dvou nemocnic – Násirovy a Aksá – ošetřili stovky těžce raněných, z nichž mnohé byly ženy a děti. 

Palestinský lékař Hazem Maloh, který s Lékaři bez hranic spolupracuje od roku 2013, žije v táboře Nusajrát. O víkendu přišel o mnoho svých blízkých. Přečtěte si jeho svědectví:

V ten den jsem prožil tři hodiny neskutečné hrůzy plné strachu. Celou hodinu, která se zdála jako věčnost, jsem nevěděl, kde je můj nejstarší syn. Odešel na trh a chvíli nato se všechno obrátilo vzhůru nohama. Každá minuta mi připadala jako hodina. 

Všude se ozývaly zvuky raket a výbuchů. Nevěděli jsme, co se děje. Všichni křičeli a utíkali na všechny strany. Slyšeli jsme sirény sanitek. Měli jsme pocit, jako by nastal konec světa. 

Šel jsem zkontrolovat, jestli se syn už vrátil, ale zjistil jsem, že nechal telefon doma. Vyšel jsem na ulici a křičel: „Kde je můj syn? Kde je můj syn?“ Rodina se mě snažila dostat zpátky do domu. Křičel jsem tak, že jsem přišel o hlas. 

Syn se do hodiny vrátil domů. V jeho tváři se odrážel viditelný strach a hrůza... Nikdy jsem to na nikom neviděl. Byl sotva schopný mluvit. 

Řekl: „Tati, výbuchy lidi roztrhaly na kusy! Děti, ženy... proč je to tak, tati?” Objal jsem ho a rozplakal jsem se. Poprvé jsem se cítil opravdu slabý. 

Poté jsem vyrazil na kliniku Awda v lokalitě Dajr Baláh, která je jen pár metrů od mého domu. Viděl jsem tam několik desítek lidí ležících na zemi. Někteří z nich byli mrtví, jiní zranění. Přijela jedna sanitka, která vezla tři mrtvé a čtyři zraněné. Oči se mi zalily slzami. 

Zavolal mi jeden z mých kolegů, že jeho bratr byl zasažen střepinou do zad a zvrací krev. Pořád se ptal, co má dělat. Ale jak jsem mu mohl pomoci? K dispozici nebyla žádná sanitka. Řekl jsem mu, aby mu kolem rány uvázal kus látky, která bude zranění tlačit, a aby se za něj modlil. 

Desítky lidí byly zabity. Neměli jsme ani čas je pohřbít. Mnozí z nich byli moji sousedé, přátelé nebo příbuzní. Muži, ženy, děti. Byli mezi nimi i můj blízký přítel s jeho dcerou Raním. Ta se připravovala na studium medicíny v Egyptě. Když jsem ji viděl naposledy, usmála se na mě a zeptala se: „Strýčku, přijmou mě Lékaři bez hranic, až jednou dostuduju?“ 

Mahmúd, který v sobotu rovněž přišel o život, byl také skvělý mladý muž. Dříve mi hodně pomáhal na zahradě. Den předtím, než ho zabili, nasbíral před domem dříví a rozdělal oheň, aby uvařil dětem nudle. Řekl mi: „Víš, teď už umím udělat nudle snad ještě líp než maqlubu [slavné palestinské jídlo].“ 

Den před útokem mi rybář Rami řekl: “Až válka skončí, vrátíme se a budeme se zase koupat v moři.” Ale ani on útok nepřežil. 

Ten seznam je příliš dlouhý... a já už nikdy nikoho z nich neuvidím.