Stanislav Havlíček: O Etiopii jsem před odjezdem věděl hrozně málo

Farmaceut Stanislav Havlíček je zkušeným účastníkem našich misí. Z té etiopské, kde byl od prosince 2022 do února 2023, pravidelně posílal elektronické dopisy Depeše z Habeše. Přinášíme vám výběr z těchto poutavých textů. Jeho první díl se věnuje Stanislavovu příjezdu do Etiopie a jeho seznámení s touto rozmanitou, krásnou, ale neklidnou zemí.

„V tuto chvíli jsem v Etiopii už týden. Zatím v hlavním městě Addis Abeba, ale ne na dlouho. Jako mission pharmacist dostanu na starosti zajištění dodávek zdravotnického materiálu do všech čtyř projektů, které tu probíhají, a pravděpodobně i do dvou dalších, které se po Novém roce otevřou ve státě Tigraj.

O Etiopii jsem toho před odjezdem věděl vlastně hrozně málo. Ano, věděl jsem, že je kolébkou lidí, kostra nejstaršího australopiteka se našla v údolí řeky Awaš. A taky jsem věděl, že se ve státě Tigraj už více než dva roky bojuje a že tam na konci června 2021 zabili tři moje kolegy z Lékařů bez hranic.

Mám za sebou první pracovní týden a v hlavě zmatek a rozpaky. Náplň práce farmaceuta je asi nejvzdálenější tomu, co jsem dosud dělal. Každý z projektů, které mám mít na starosti, je na jiném místě v Etiopii. Každý je zaměřen na jiný druh poskytování zdravotní péče a každý je důležitý z jiného důvodu. Ve všech těch místech jsou jiné životní podmínky a jiná rizika (jak pro zdraví lidí, tak pro skladování léků). Tohle všechno je jen úvod k druhé části, která ve mně vyvolává zmatek. Administrativa, státní a federální správa země; o tom jsem nevěděl nic.“

Pro Evropany nezvyklá amharština

„Etiopie je federace 11 států založených na etnickém původu obyvatel. Úředním jazykem je amharština s velmi zvláštním písmem. Písmo má 233 znaků a každý z nich vyjadřuje samostatnou slabiku. Moc o tom nevím, dokonale to neznají ani běžní Etiopané, a dokonce snad ani sami Amharové. Prý jen kněží to mají v malíčku, studují to celý život.

Všeobecná deklarace lidských práv (Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.) zapsaná v amharštině vypadá takto:

የሰው፡ልጅ፡ሁሉ፡ሲወለድ፡ነጻና፡በክብርና፡በመብትም፡እኩልነት፡ያለው፡ነው።፡የተፈጥሮ፡ማስተዋልና፡ሕሊና፡ስላለው፡አንዱ፡ሌላውን፡በወንድማማችነት፡መንፈስ፡መመልከት፡ይገባዋል።

Čte se to nějak takhle:

Yäsäwə ləǧə hulu siwälädə näs'ana bäkəbərəna bämäbətəmə ʾəkulənätə yaläwə näwə. Yätäfät'əro masətäwaləna həlina səlaläwə ʾänədu lelawənə bäwänədəmamačənätə mänəfäsə mämäləkätə yəgäbawalə.

Přestože je amharština úředním jazykem, tím zdaleka nejrozšířenějším je oromština. Stát Oromea přitom ze všech stran obklopuje samosprávnou oblast hlavního města Addis Abeba.“

Slunce vychází v nula hodin

„Navíc se tu čas počítá jinak než ve zbytku světa. Nula hodin připadá na východ slunce – pro zjednodušení v šest hodin ráno místního světového času, který je o dvě hodiny posunutý oproti našemu. Následuje 12 hodin dne a od šesti večer zase 12 hodin noci.

Složité? Zkusím to vysvětlit jinak. Když já mám na hodinkách osm ráno a usedám k pracovnímu počítači v kanceláři, u vás doma zvoní budík, pokud ho máte na šestou. Moji místní kolegové usedají k počítačům ve stejnou dobu jako já, ale jejich mobily (a můj místní taky) ukazují čas 2:00 AM (dvě ráno). Trochu to komplikuje život. Když mám domluvenou schůzku v deset dopoledne a neřeknu, že anglického času, budou mě očekávat ve čtyři odpoledne.“

Jídelní lístek je vzácnost

„V sobotu o prvním víkendu jsem zjistil, kde je v Addis Abebě česká ambasáda a vypravil se prohlédnout si město a jeho okolí. V šest večer padla tma a taková zima, že mi vůbec nepřipadalo zvláštní, když se mě výčepní v miniaturní hospůdce ptal, jestli chci pivo teplé nebo studené.

Byl to jeden z mála hostinských, kteří v malých restauracích umí trochu anglicky. Standardní jídelní lístek jsem měl k dispozici jenom první dva dny v hotýlku Afropolitan a taky v nedaleké restauraci Chicago. Určitě budou ve velkých mezinárodních hotelech, občas se najdou asi i v malých restauracích, ale moc nepomáhají.

V dalších čtyřech restauracích jsem nedokázal z vyjmenovaného seznamu zopakovat žádné slovo, kterým bych učinil objednávku a alespoň tušil, co si objednávám. Zatím umím z jídel pojmenovat jen endžíru, a to je dost kyselá placka houbovité konzistence, vyrobená z pět dní kvašeného těsta z teffové mouky. Typ jídla, k jehož akceptaci a zárodku budoucí oblíbenosti se musíte projíst. Zatím mi ještě nechutná a rozhodně jsem si ji nechtěl objednat ani náznakem vyslovení jejího jména.“

Fotbal jako v kině

„Před úplným selháním mě zachránila zahradní restaurace. Měli tam dvojjazyčné menu. Bohužel nepoužitelné. Názvy etiopských jídel přepsané do latinky jsou pořád názvy etiopských jídel. Už vím, jak se v české čtyřce cítí cizinec, když najde na jídelním lístku doslovně přeložený jídelníček s nabídkou utopenec (drowned man), španělský ptáček (Spanish bird), moravský vrabec (Moravian sparrow) nebo katův šleh (whip of the executioner). Z nabídky jsem identifikoval jehněčí, a protože jsem nevěděl, jestli druhé slovo znamená kýtu, nebo hlavu, radši jsem objednávku vzdal.

Od potupné prohry, že si k večeři koupím tři samosy a dva banány v pouličním stánku, mě zachránil obrázek několika jídel nalepený na dveřích malinké restaurace se dvěma stoly (ostatní byly naskládané na sebe u zdi pod televizí).

S paní majitelkou jsme se domluvili, že přinese nějaké maso v červené pálivé omáčce, a místo endžíry zdejší veku. Bylo to teplé, pálivé a rozřezané na kousky.

Dojídal jsem skoro potmě, než mi totiž jídlo přinesli, do místa odkud zmizely stoly, se v miniaturní místnůstce na malé židličky posadilo pětadvacet chlapů a asi tři ženy. Kdo si neobjednal jídlo (kromě mě jen jeden další), zaplatil jako v kině 50 birrů, a všichni společně jsme si užili finálový zápas mistrovství světa ve fotbale. ‚Moje‘ hospoda fandila Argentině.“