Darujte pomoc
Můj otec zmizel bez vysvětlení
Šestadvacetiletý Muhammed, který opustil Afghánistán více než před měsícem, líčí na střeše Captain Elias svoje zkušenosti žadatele o azyl.
„V Afghánistánu jsem provozoval lékárnu a učil v místní škole. Také jsem chtěl učit ženy ve vesnici, jak si zachovat zdraví a jak se starat o děti. Jednoho dne za mnou přišli muži z vesnice a obvinili mě, že děti učím křesťanským myšlenkám. Řekli mi, že nejsem opravdový muslim a že brzo přijdu o hlavu. Pak jsem zjistil, že vše v lékárně je rozbité na kusy a že můj otec zmizel bez vysvětlení. Jsou to asi tři měsíce, co jsem o něm neslyšel, a doteď nevím, jestli je živý, nebo mrtvý. Proto jsem se rozhodl utéct z Afghánistánu. Rodinu jsem ukryl v jiné části země. Přišel jsem sem, protože doufám, že vlády v Evropě nám umožní žít jako lidé a ne jako zvířata.
Cestoval jsem pěšky, autobusem a na lodi. Plavba z Turecka byla velice nebezpečná. Zaplatíte pašerákovi, abyste se dostali na nafukovací člun. Když mu platíte, tak tvrdí, že na lodi bude 25 lidí. V noci, když se máte nalodit, vidíte, že v člunu jich už sedí 50, nemůžete ale odmítnout. Pašeráci mají zbraně a hrozí vám zabitím, jestli nenastoupíte. Když jsem na loď vstoupil, myslel jsem na svoji rodinu, ne na sebe. V takové situaci musíte být stateční. Někteří lidé v lodi plakali. Člun pro nás byl moc malý, asi jen 8 metrů dlouhý. Měl jsem štěstí, že jsem se sem vůbec dostal.“
Už jsem pašerákům zaplatil 4.000 dolarů, aby mě se dostali sem. Byly to peníze, které jsem šetřil přes šest let, nějaké peníze jsem si také půjčil. Své rodině jsem dal kolem 1.000 dolarů, aby v Afghánistánu přežila. Chtěl bych z Kosu jet od Atén a pak Bůh rozhodne kam dál. Je lepší odjet z Řecka, protože je to nejchudší evropská země, takže musíme jít dál. Za to ale musíte zaplatit spoustu peněz a mně nic nezbylo, takže to budu muset zkusit na vlastní pěst.”
Ostrov Kos – operační přehled:
Počet lidí přijíždějících z Turecka na řecké ostrovy za poslední rok prudce vzrostl. Od začátku roku sem v malých přeplněných člunech připlulo víc než 46.000 uprchlíků. Přes 14.000 z nich dorazilo na Dodekanéské ostrovy. Většina příchozích je z Afghánistánu a Sýrie, jsou mezi nimi ale také Iráčané, Íránci, a Bangladéšané. Tito lidé prchají před válkou, násilím a bídou ve svých domovských zemích.
Místní úřady poslaly migranty a uprchlíky do opuštěné budovy bývalého hotelu Captain Elias. Lidé spí kdekoli, kde najdou místo: v chodbách, na schodištích nebo na zaprášené podlaze bývalé hotelové haly. Čekají zde, až jim policie udělí povolení opustit ostrov, což může trvat několik týdnů.
„Nikdo nehne ani prstem, aby pomohl.“
Stathis Kyroussis, vedoucí mise Lékařů bez hranic v Řecku: „Pracoval jsem už v mnoha uprchlických táborech: v Jemenu, Malawi a Angole. Tady na ostrově Kos je to ale poprvé, co vidím lidi tak strašlivě opuštěné. Místní úřady vybraly zchátralý hotel Captain Elias, protože byl v dostatečné vzdálenosti od centra. Migranty a uprchlíky sem umístily bez jakýchkoli informací, pomoci, opatření, čehokoli…
Tisíce lidí na ostrovech přežívají v naprosto podprůměrných podmínkách, s velice málo informacemi o dalších krocích a s žádnou perspektivou do budoucnosti. Když se jich zeptáte, tak většina neví, co bude dál. Nemají žádnou představu. Jejich informace jsou velice zmatené. Někteří lidé, se kterými jsem mluvil, mi říkali, že by se chtěli připojit ke svým rodinám ve Švédsku. Nemají ale vůbec tušení, jak se tam dostat.
Zdá se, že EU chápe migranty a uprchlíky jako nepřátele. Chce stavět zdi, nasadit armádu, omezit pomoc či ji dokonce zcela odepřít. Státy chtějí udělat cokoliv, jen aby tyto lidi nevpustily za své hranice.
Nevidíme žádné náznaky akce ze strany OSN nebo mezinárodních agentur, které by měly mít mandát tyto lidi ochraňovat. Není zde žádná centrální autorita, která by převzala řízení nad tímto ad-hoc vytvořeným uprchlickým táborem a zajistila bezpečí uprchlíků a jejich živobytí. Nikdo nehne ani prstem, aby pomohl.
Řídit tento příliv lidí je plně zodpovědností státu. Ten by měl poskytovat balíček příjmových služeb zahrnující ubytování ve slušných podmínkách s odpovídajícím hygienickým zázemím, fungujícími toaletami a základními zdravotními službami. Dále by měl poskytovat jasné informace o dostupných možnostech a dalších administrativních krocích.
Takové jsou povinnosti a je naprosto ostudné, že jsou tak absolutně zanedbávány u lidí, kteří tolik trpěli.”
Lékaři bez hranic působí na Dodekanéských ostrovech od března 2015. Prozatím poskytli více než 1.500 lékařských konzultací. Týmy léčily pacienty s chronickými onemocněními, se záněty horních cest dýchacích, s kožními záněty, bolestmi svalů či se zažívacími problémy. Rozdaly přes 14.000 základních prostředků pro přežití jako deky, hygienické soupravy a energetické tyčinky. Postavily také toalety a zbudovaly zdroje vody. Každý den také čistí budovu, aby zlepšily podmínky v hotelu Captain Elias. Lékaři bez hranic navíc 11. června 2015 uvedli do provozu lodní mobilní kliniku, díky které mohou reagovat i na potřeby lidí, kteří přijíždějí na sousední ostrovy.