Idlíb, nejnovější kapitola nekonečné syrské války: Hassan

Město Idlíb na severozápadě Sýrie se stalo poslední pevností rebelů a útočištěm lidí, které devět let války připravilo o domovy, živobytí i poslední zbytky naděje. Mezi uzavřenými tureckými hranicemi a postupující frontou čelí masivnímu bombardování. První díl z naší trilogie o dění v Idlíbu přináší svědectví novináře Hassana. 

Hassan Abou Noah studoval v městě Talbiseh v provincii Homs. Jako novinář se účastnil protestů. Pak už jen prchal před druhou stranou konfliktu nebo před bombardováním.  

„Vzdorovat byla moje povinnost,“ říká ve svých 33 letech. 

Během vyjednáváni mezi vládou a opozicí Hassana evakuovali do oblasti Khan al-Assal v provincii Aleppo. Tam zůstal jeden rok, ale v lednu 2019 musel utéct potom, co bombardování nabralo na intenzitě.  

„Lidé byli vyděšení. Bylo to, jako by se zpomalil čas. Viděl jsem všechny kolem sebe utíkat, ale sám jsem se cítil jako ochrnutý. Naskočili jsme do auta a vyjeli. Auta na sobě byla nalepená nárazník na nárazníku, jako procesí mravenců.“  

Letadla nepřestávala shazovat bomby, zatímco lidé prchali do Idlíbu. Jedna z nich přeletěla pouhých 50 metrů nad hlavami Hassana a jeho synů. 

Idlíb: Město, kde chybí naděje

Hassan ve městě Idlíb bydlí u kamaráda, protože si nemůže dovolit platit nájem. Hassanova žena a děti žijí u příbuzných v jiné vesnici. Ve městě není bydlení pro všechny bez ohledu na to, kolik má kdo peněz.  

„Když se podívám na Idlíb, vidím depresivní město, kde chybí naděje. Paralýza a smutek jsou stejné ve městě i v táborech.”  

Tamní ceny jsou astronomické, protože obchod s okolním světem není možný. Provincie je kompletně izolovaná. V Idlíbu není tekoucí voda, obyvatelé musí kupovat balenou a i ta je velmi drahá. 

„Prožil jsem všechny emoce, které existují. Byl jsem vyděšený, myslel jsem si, že možná je tohle všechno nakonec i normální. Cítil jsem se prázdný, ale někdy i šťastný. Teď přemýšlím, jestli nejsem na téhle situaci závislý. Dřív jsme se báli, když jsme slyšeli hvízdání kulek. Když tady slyšíme letadla a bombardování, začneme se bavit o něčem jiném.” 

Nechci opustit Sýrii 

Hassanovi příbuzní a přátelé, kteří zůstali v Talbiseh, mu vyprávěli, že muži v boje schopném věku mají strach vycházet ven, protože by je mohli nuceně odvést do syrské armády. 

Pokaždé, když Hassanův syn Adam zaslechne bombardování, ptá se svého otce, jestli je to bouřka. Ten mu odpoví, že ano. 

„Nechci opustit Sýrii. Vše, co bych si přál, je žít se svou rodinou pod jednou střechou. Nikdo neví, co bude dál. Politicky není nic jasné, a to stejné platí o našich životech. Nepřestáváme doufat, ale přesně to nás zabíjí.“

Opustit Sýrii znamená zaplatit pašerákům, abyste se dostali do Turecka – okolo 12 000 USD (asi 284 000 Kč) za celou Hassanovu rodinu.  

„Vždycky můžu prodat svoji ledvinu,“ žertuje Hassan.  

Pokud můžete, podpořte lidi zasažené konflikty

DARUJTE