Východ Ukrajiny: Za pacienty jezdili k frontové linii

Lékaři bez hranic skoro pět let ošetřovali v mobilních klinikách pacienty zasažené konfliktem na východě Ukrajiny. Poskytli tam přes 300 000 lékařských i psychologických konzultací.

„Už jste se registrovala u lékaře v Očeretine?“ ptá se lékařka Olga Taušan pacientky Tamary Fjodorovny.
„Ano,“ zní odpověď.
„Slyšela jste o programu Dostupné léky?“ pokračuje lékařka.
„Už se to ke mně doneslo,“ reaguje Tamara Fjodorovna.
„A dostala jste už nějaké léky přes tento program?“ zjišťuje zdravotnice.
„Ještě ne.“
„No tak podívejte, my vám teď dáme léky. Máte je na tři měsíce. Nečekejte, až vám dojdou, prosím. Musíte k lékaři co nejdříve. Lidé říkali, že sem občas přichází. Je to tak?“
„Byl tady jednou.“
„Dobře. Ale raději byste za ním měla zajít a požádat ho, aby vám napsal recept v rámci programu Dostupné léky. Ty, které užíváte, jsou v něm zahrnuty, včetně inhalátorů a tabletek na tlak. Budete je dostávat pravidelně, každé tři měsíce,“ radí lékařka pacientce a vysvětluje jí, co musí udělat dále.

Poslední mobilní klinika

Osmašedesátiletá Tamara Fjodorovna žije ve vesnici Novoselivka Druhá na východě Ukrajiny, který už šest let svírá konflikt. Frontová linie se zastavila několik kilometrů od vsi, přičemž Novoselivka Druhá zůstala na území kontrolovaném ukrajinskou vládou.

„Mám elektřinu a díky studni i vodu. Každou sobotu k nám přijíždí obchod. Sousedé chovají kozy a máme mléko. Když chceme do města, složíme se se sousedy a půjčíme si auto. Kvůli konfliktu však nevídám dceru ani vnoučata,“ popisuje o něco později Tamara Fjodorovna své životní podmínky.

Je konec listopadu a v domě za jejími zády je rušno. Přijela totiž mobilní klinika Lékařů bez hranic. Naposledy. Krátce po příjezdu zdravotníků se v budově nakupily dvě desítky lidí. Chodbu a přilehlé poloprázdné pokoje využívají coby čekárnu před improvizovanou ordinací. Než na ně přijde řada, diskutují s další pracovnicí organizace. „Nechceme duplikovat to, co dělá stát,“ vysvětluje jim psycholožka Galina Mizina, proč mobilní klinika přijela naposledy.

Ordinace ve školách nebo doma

Konflikt na východě Ukrajiny vypukl v dubnu 2014 a krutě zasáhl do životů místních obyvatel. 

„Zpočátku jsme si vůbec nedokázali představit, že se tak rozhoří. Doufali jsme, že brzy skončí. Když začalo těžké bombardování, na měsíc a půl jsme odjeli. Ale táhlo nás to domů. Vrátili jsme se. Měli jsme tady zvířata, která jsme jezdili krmit, protože jsme nebyli daleko. A začalo příměří... Zabarikádovali jsme okna, půl roku jsme žili ve sklepě. Příměří nemělo na ostřelování vliv. Každý den hořel nějaký dům,“ vzpomíná osmačtyřicetiletá paní Jelena, která žije ve frontové vsi Opytne nedaleko trosek doněckého letiště.

Lékaři bez hranic v nejintenzivnějším období konfliktu – v letech 2014 a 2015 – pomáhali lidem na obou stranách frontové linie. Mimo jiné dodávali léky a zdravotnický materiál nemocnicím a poskytovali humanitární pomoc a psychologickou podporu těm, kteří museli opustit domovy. V únoru 2015 ošetřili první pacienty v rámci takzvaných mobilních klinik.

V tomto domě ve vesnici Opytne se scházely zdravotní týmy Lékařů bez hranic s místními pacienty. Opytne leží na dohled od frontové linie a nejbližší lékař či obchod je vzdálený několik kilometrů chůze přes polní cestu mezi zaminovanými poli. © Zdeněk Chaloupka / Lékaři bez hranic

„Mnoho zdravotnických zařízení bylo poškozeno nebo zničeno. Řada zdravotníků, kteří působili ve vesnicích, hledala bezpečí ve městech nebo odešla ze země. Venkovské komunity podél frontové linie přišly o základní zdravotní péči. Nadto byly poškozeny silnice, narušena veřejná doprava,“ vysvětluje vedoucí mise Lékařů bez hranic na Ukrajině Grigor Simonjan. Týmy zdravotníků (lékař, zdravotní sestra, psycholog a někdy i zdravotní osvětový pracovník) dojížděly za pacienty přímo do vesnic. Někde ordinovaly v opuštěných zdravotnických zařízeních, jinde ve školách, na řadě míst u někoho doma. 

Pacienti měli tlak i 200/100 

V Doněcké oblasti měli Lékaři bez hranic v jednu chvíli až 28 mobilních klinik, jinými slovy navštěvovali 28 míst.

„V tu dobu jsme pravidelně poskytovali lékařskou péči třem tisícům pacientů. Většina jich trpěla chronickými nemocemi, při nichž musí pravidelně dostávat léky. Z velké části šlo o seniory, mladší lidé odešli. A většinu tvořily ženy, jejichž průměrná délka života je na Ukrajině přibližně o deset let vyšší než u mužů,“ přibližuje Grigor Simonjan.

Chronické nemoci jsou často spojené právě se stářím, patří mezi ně onemocnění srdce a cév, vysoký krevní tlak či cukrovka. Stres a nedostatek lékařské péče kvůli konfliktu stav řady lidí zhoršil.

„Během prvních let jsme měli mnoho nestabilních pacientů. Například skoro každý druhý měl zprvu tlak 200/100. Zhruba po roce pravidelné léčby se začínali stabilizovat. V současné době nepřevyšuje tlak mnoha pacientů hodnotu 140/80,“ doplňuje lékařka Olga Taušan, která v mobilních klinikách Lékařů bez hranic ošetřovala pacienty od roku 2015.

Úzkost, strach, záchvaty paniky

„Měla jsem tlak až 180... Lékaři bez hranic mi dávali léky a radili, kdy a kolik jich mám užívat. Každý měsíc nás monitorovali. Teď mám tlak 120/80,“ vypráví pětapadesátiletá paní Taťána při návštěvě poslední mobilní kliniky ve Vodjane, které leží několik kilometrů od frontové linie.

„Dva a půl roku jsme žili bez elektřiny, teď už ji máme,“ dodává s tím, že jim pomáhají různé humanitární organizace: jedna například přiváží vodu, další dala slepice.

„Žijeme s manželem. Dvakrát týdně přijíždí obchod, ale máme malé penze. Na splátky jsem si koupila kozu. Koza znamená mléko a maso, slepice zase vejce a maso. Na zahradě pěstujeme zeleninu. Žijeme hlavně z toho, co dům dá. Co si nemůžeme koupit, bez toho se obejdeme. Kostka másla nám musí vydržet měsíc. Párek jsme měli naposledy na začátku války, teď si ho nemůžeme dovolit,“ přibližuje obtíže se živobytím.

Ve Vodjane se dosud necítí bezpečně. Její muž byl dvakrát zraněn tlakovou vlnou při ostřelování, ona sama se v roce 2014 ocitla blízko bojů.

„Všude se střílelo. Nevěděla jsem, jak se dostat domů. Přikrčila jsem se a uviděla vojáky. Ptali se mě, kam jdu. Potřebovala jsem přejít silnici. Volali na mě, ať běžím, ale ne moc rychle. Byly tam tanky, nějaká zbraň s obrovskou hlavní, ostřelování. Byla jsem strachy bez sebe. Když jsem předloni viděla větší množství vojáků a vojenských vozidel na checkpointu, udělalo se mi mdlo. Tak tak jsem došla domů. Tekly mi slzy a nemohla jsem přestat plakat. Pomohla mi psycholožka Lékařů bez hranic. Dobrá žena. Hodně jsme spolu mluvily a je to lepší,“ vzpomíná.

Mnoho pacientů na východě Ukrajiny trpí úzkostí, strachem, záchvaty paniky. Někdy vykazují známky posttraumatické stresové poruchy nebo depresí. Součástí mobilních klinik proto byla individuální nebo skupinová sezení s psychologem. „Psychologickou pomoc potřebovalo na 85 procent lidí, kteří docházeli do mobilních klinik v Doněcké oblasti. Faktorů, jež přispívají k psychologickým problémům, je mnoho a obvykle se překrývají. Jde o ztrátu blízkých, ostřelování, dlouhé pobyty v krytech, jako jsou sklepy,“ přibližuje psycholožka Galina Mizina.

Někdy se pacienti potřebovali prostě vypovídat. Když to nestačilo, psychologové je učili doplňkové techniky. „Třeba lidem, kteří nemohou spát, pomáhají relaxační dechová cvičení. Dobré je také kreslení nebo zapisování myšlenek,“ dodává Galina Mizina.

Zdravotnický systém se zotavuje

Od roku 2015 poskytli Lékaři bez hranic na desítkách míst v Doněcké a Luhanské oblasti přes 276 400 lékařských konzultací a více než 24 600 psychologických sezení.

Nyní se čas mobilních klinik nachýlil ke konci. Zdravotnický systém na vládou kontrolovaném území se začíná zotavovat. Ukrajinské ministerstvo zdravotnictví navýšilo činnost blíže frontové linii, mnoho zdravotnických zařízení je opraveno. Země zavedla program Dostupné léky, jenž má lidem zajistit přístup k důležitým medikamentům například na cukrovku, vysoký tlak a astma.

Mobilní kliniky vždy působily podle aktuální potřeby, Lékaři bez hranic jejich počet průběžně navyšovali nebo snižovali. Loni v listopadu týmy organizace navštěvovaly deset míst v Doněcké oblasti – jezdily tam, kam státní lékařská péče pořád zcela nedosáhla. Například proto, že ve vsi žije velmi málo lidí na to, aby v nich bylo stálé lékařské zařízení, přičemž staří lidé se z nich jen stěží dostanou do měst. Lékaři bez hranic proto pacienty neopouštějí. Změní se ale forma pomoci. Aby se nepřekrývala se zdravotnickým systémem, ale zároveň aby k lékařské péči měli přístup i pacienti v odlehlých či těžko dostupných vesnicích.

„Z jedné strany chceme přivést zdravotnický systém blíže k místním komunitám a z druhé strany posílit místní komunity, aby se propojily se zdravotnickým systémem. Chceme vytvořit něco udržitelného,“ říká projektová koordinátorka Lékařů bez hranic Irma Danieljan. Během posledních návštěv Lékaři bez hranic dali pacientům léky na tři měsíce dopředu, aby překlenuli období, než se spojí se svým novým lékařem. Detailně jim také vysvětlili, co mají udělat, aby dostávali lékařskou péči a léky, jež potřebují.

„Je škoda, že tady nebude lékař. Ale každý program jednou skončí. Víme, jak správně užívat léky, a vaše lékařka nám vysvětlila vše na deset let dopředu. Děkuji za pomoc a přeji všem, aby byli zdraví, šťastní a nemuseli prožívat to, co my. Všechny národy by měly žít v míru,“ rozloučila se paní Taťána z Vodjane.

Iveta Polochová