Dlouhá cesta k uzdravení

Skrze malé okno pronikají do sterilního nemocničního pokoje paprsky slunečního svitu. Světlo kreslí teple oranžové pruhy na obličeji sedmnáctiletého Karama a zvýrazňuje hrubou texturu bílých jizev na jeho levé tváři. Když se pomalu zvedá do pozice v sedě, pravou rukou si na levou paži připevňuje dlouhý plastový pásek v barvě kůže. Nacházíme se v Ammánu, hlavním městě Jordánska, v nemocnici Lékařů bez hranic. 

„Slyšel jsem, že prý když umřete, pořád slyšíte hlasy lidí, kteří vás pohřbívají, můžete slyšet jejich modlitby a zvuk jejich kroků vzdalujících se od místa vašeho posledního odpočinku,“ říká Karam. 

„Cestou v sanitce jsem cítil, jak přejíždíme přes zpomalovací pásy, ale nemohl jsem otevřít oči. Ale přitom jsem slyšel hlasy, takže jsem se bál, že už jsem možná mrtvý.“ 

14. února 2024 byl při izraelských náletech zničen jeho dům v Gaze. Všichni jeho příbuzní byli zabiti, až na jeho sedmiletou sestru Ghinu a otce Ziada. Karam byl vážně zraněn, utrpěl popáleniny na obličeji i na těle.  

Toho dne byla nemocnice Aksá přehlcena přívalem pacientů po izraelském bombovém útoku na tábor Nusejrát ve střední části Gazy. Když Karam dorazil do nemocnice, lékaři na pohotovosti se ho snažili resuscitovat, ale bez úspěchu. 

O hodinu později vešel na pohotovost Karamův strýc, který pracoval v nemocnici Aksá jako zdravotní bratr, a zjistil, že jeho synovec stále dýchá. Okamžitě zařídil Karamův převoz na operační sál, kde tým Lékařů bez hranic provedl resuscitaci a urgentní operaci, která mu zachránila život. 

Karamův otec Ziad, psycholog pracující pro Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě, byl právě pracovně v uprchlickém táboře, když na jejich dům v Nusejrátu dopadla bomba.  

„Když jsem se o náletu dozvěděl, spěchal jsem do Aksá, protože mi soused řekl, že tam převezli Ghinu a Karama,“ říká Ziad, „přišel jsem na pohotovost a všude byla těla, všude po zemi. Našel jsem svou dceru, Ghinu. Na obličeji, ramenou a zádech měla popáleniny prvního stupně.“ 

Účinek bomby, která dopadla na Ziadův dům, byl tak ničivý, že trosky budovy byly jako vtlačené do země. Bomba zabila 13 Ziadových příbuzných včetně jeho ženy, nejmladšího syna Mohammeda a nejstaršího syna Tareqa, který původně přijel navštívit rodinu z Ruska, kde studoval stomatologii, a zůstal uvězněný v Gaze poté, co tam vypukla válka.  

„Když Karama přivezli na pohotovost, nevěděl jsem, že je to můj syn,“ říká Ziad. „Nevypadal vůbec jako člověk. Neměl žádné oblečení. Jeho tělo bylo úplně černé. Oči měl zavřené.“ 

Poté, co se Karamův stav stabilizoval, provedly u něj týmy Lékařů bez hranic a Ministerstva zdravotnictví v nemocnici Aksá postupně šest plastických operací. Sedm dní byl v kómatu.  

Karam byl později evakuován do Emirátské plovoucí nemocnice (Emirati floating hospital) v egyptském Ariši a odtud dál do nemocnice plastické a rekonstrukční chirurgie Lékařů bez hranic v Ammánu. Tady teď podstupuje komplexní rehabilitaci spolu se svou sestrou a dalšími pacienty, jimž byla umožněna lékařská evakuace z Gazy. 

Tisíce pacientů vyžadujících specializovanou lékařskou péči jsou uvězněny v Gaze 

Těch několik málo pacientů z Pásma Gazy, kteří podstupují nezbytnou léčbu v nemocnici Lékařů bez hranic v Ammánu, je jen kapkou v moři z těch, kteří jsou stále v Gaze a potřebují pomoct. 

„Ze zkušeností, které jsme získali během 20 let, kdy tady v Ammánu provádíme rekonstrukční chirurgii a pečujeme o válečné raněné, víme, že obvykle až čtyři procenta pacientů, kteří utrpěli zranění ve válce, budou potřebovat plastickou operaci,“ říká Moeen Mahmúd Šajef, vedoucí mise Lékařů bez hranic v Jordánsku.  

„V případě Gazy hovoříme přibližně o statisíci lidí, kteří byli zraněni od 7. října, tudíž asi 4 000 lidí v Gaze bude potřebovat rekonstrukční/plastickou operaci a komplexní rehabilitaci,“ dodává.  

Podle údajů Světové zdravotnické organizace bylo za necelých 12 měsíců, které uplynuly od začátku války 7. října 2023, zabito 41 000 lidí a 95 000 lidí bylo zraněno. Podle jejích údajů 12 000 lidí v Gaze stále potřebuje lékařskou evakuaci*. 

Ale administrativní proces, na jehož konci je pacientovi umožněn převoz do zahraničí, kde může podstoupit potřebnou léčbu, je zdlouhavý a velmi komplikovaný. Není jasné, na základě jakých kritérií izraelské úřady o těchto žádostech rozhodují, a pacienti často na odpověď čekají celé měsíce. Podle údajů Světové zdravotnické organizace je téměř 60 % žádostí o lékařskou evakuaci z Gazy odmítnuto. Podle informací Lékařů bez hranic jsou mezi nimi i žádosti o evakuaci raněných dětí a jejich opatrovníků.  

„Z osmi případů, ve kterých jsme izraelské úřady žádali o povolení lékařské evakuace raněných a jejich opatrovníků, byly schváleny pouze tři,“ říká doktor Hani Isleem, pracující u Lékařů bez hranic jako koordinátor lékařských evakuací v Gaze. 

„Zamítnuté žádosti znovu podáme spolu s další várkou, ale je stoprocentně jisté, že nám neschválí evakuaci všech pacientů. Možná jsou podezřívaví, co se týče vydání povolení opustit Gazu dospělým, ale ani tato opatrnost nevysvětluje, proč zamítají evakuaci dětí.“ 

Lékaři bez hranic apelují na izraelské úřady, aby Palestincům, kteří potřebují specializovanou lékařskou péči, umožnily lékařskou evakuaci, a to včetně evakuace jejich opatrovníků. Zároveň žádají, aby i dalším pacientům byl dovolený přístup k lékařské péči mimo Pásmo Gazy a aby byl všem umožněn bezpečný, dobrovolný a důstojný návrat. 

Deema a Hazem 

Jedenáctiletá Deema se s rodinou ukrývala doma ve městě Gaza, když byl 10. října 2023 sousední dům zasažen při náletech. Deema byla ve čtvrtém patře a chovala svého malého synovce, když se budova kolem nich zhroutila. Deema se propadla o čtyři patra až do přízemí domu.  

„Pod troskami byla černočerná tma,“ říká Deema, „nemohla jsem otevřít oči, sotva jsem dokázala dýchat. Nikoho jsem neslyšela a nemohla jsem mluvit, obličej jsem měla pokrytý prachem a kameny. Byla jsem přesvědčená, že umřu.“ 

„Podařilo se mi pohnout rukou zasypanou sutí a pomocí kabelu dát lidem vědět, že jsem tady. Vzpomínám si, že jsem slyšela hlasy a cítila na noze závan vzduchu a brzy nato mě lidé vytáhli z trosek a nesli mě do sanitky. Mého malého synovce dodnes nenašli.“ 

Během tohoto náletu bylo zabito 75 lidí včetně Deemina čtrnáctiletého bratra, Hamzy. Její mladší bratr, Hazem, který byl během útoku venku a hrál fotbal, byl při pádu budovy vážně zraněn. Když se usadil prach a na místo dorazily záchranné týmy, Deemu a Hazema převezli do nemocnice Šífa, kde jim byla poskytnuta urgentní lékařská péče. 

Kvůli neustálému bombardování města Gaza zůstala Deema, Hazem a jejich matka, Eman, v nemocnici dalších šest měsíců. Společně s tisíci dalšími Palestinci, kteří se zde ukrývali, v nemocnici spali, jedli a byla jim tady poskytována potřebná lékařská péče.  

18. března 2024 izraelské jednotky obklíčily nemocnici a tisíce lidí tak donutily uprchnout. Během chaotické evakuace se Deema oddělila od své matky a bratra, kteří byli přinuceni odejít na jih. Mezitím se Deemě podařilo znovu se shledat se svým otcem a společně se přesunuli do úkrytu ve škole Asma'a ve městě Gaza, kde zůstali dalších 45 dní. 

„Byli jsme v jedné třídě spolu s dalšími asi padesáti rodinami,“ říká Deema. „Neměli jsme skoro žádné jídlo a vodu, nebyla tam elektřina ani plyn, takže jsme museli rozdělávat oheň. Měla jsem zlomené rameno a nemohla s ním vůbec hýbat, sotva jsem tehdy dokázala chodit.“ 

Na začátku května mohla Deema konečně odjet na jih Gazy, kde se v Rafáhu znovu setkala se svou matkou a bratrem Hazemem. O týden později jim byla povolena lékařská evakuace, nejdříve do Egypta, později do nemocnice Lékařů bez hranic v Ammánu, kde Deema a Hazeem dál podstupují rekonstrukční operace, fyzioterapii a podpůrnou psychologickou léčbu. 

Deema při útoku na svůj dům utrpěla zlomeniny pravé stehenní kosti a ramene, měla i otevřenou ránu na čele. Pod vedením týmu Lékařů bez hranic v Ammánu každý den absolvuje fyzioterapii, která má podpořit hojení kostí do doby, kdy bude z její nohy možné odstranit externí fixaci. Doufá, že se jí časem podaří úplně obnovit hybnost všech končetin. 

„Když jsem poprvé přijela do Jordánska, nedokázala jsem ohnout nohu v kotníku nebo pohnout rukou, ale díky operaci a fyzioterapii už s nimi opět můžu hýbat,“ říká Deema. „Ale dokud je v Gaze válka, je pro mě těžké myslet na budoucnost.“ 

Vliv války v Gaze na duševní zdraví raněných 

Pracovníci Lékařů bez hranic, kteří se v nemocnici v Ammánu specializují na duševní zdraví, už před 7. říjnem zaznamenali palestinské pacienty z Gazy, kteří trpěli depresemi a frustrací, často spojenou s nezaměstnaností, chudobou a vysokou mírou užívání drog. Kromě toho léčili i pacienty s diabetem nebo pacienty po amputacích končetin, ke kterým došlo v souvislosti s předchozí válkou. Nicméně po 7. říjnu se psychické zdraví obyvatel Gazy dramaticky zhoršilo. 

„Řada pacientů, kteří přicházejí z Gazy do nemocnice v Ammánu, trpí nejen posttraumatickou stresovou poruchou, ale také akutním stresovým syndromem,“ říká doktor Ahmad Mahmoud Al Salem, psychiatr Lékařů bez hranic v nemocnici v Ammánu. „To znamená, že pacienti trpí častými nočními můrami a flashbacky (znovu se jim vybavují vzpomínky a situace z minulosti), jsou skleslí, trápí je nespavost a vytěsňují traumatizující vzpomínky.“ 

Mnoho Palestinců na vlastní oči vidělo, jak se jejich domy mění v trosky, viděli své sourozence umírat, někteří z nich utrpěli taková zranění, že se s jejich následky budou vyrovnávat celý život. A k tomu všemu neustále dostávají nové zprávy o tom, kdo z jejich příbuzných a přátel zemřel.    

„Tohle není běžné trauma,“ říká doktor Al Salem. „Je to obrovská, mučivá katastrofa, jejich mysl není z psychologického hlediska vůbec schopná unést všechen ten stres.“   

Tým Lékařů bez hranic poskytuje pacientům v ammánské nemocnici komplexní služby v oblasti péče o duševní zdraví.  Dětem nabízí individuální psychologickou pomoc, ale také vzdělávací aktivity nebo pracovní terapii, díky které se pacienti cítí silnější. O závažnější případy pečuje doktor Al Salem a poskytuje jim psychiatrickou péči a medikaci. 

„Mladiství jsou obzvláště ohroženou skupinou, co se týče rizika, že se u nich rozvine akutní stresová porucha a že zranění, která utrpěli, jim způsobí doživotní následky,“ říká doktor Al Salem. 

„Dospívající člověk může pociťovat skutečné zoufalství. Jeho osobnost a identita se začíná teprve formovat. Začíná si uvědomovat své místo ve světě a ptá se sám sebe: Dokážu někdy něco? Budu dobře vypadat? Dokážu vydělat nějaké peníze?“  

Podle doktora Al Salema budou mladiství, kteří utrpí hrozivé rány, jež celý jejich život převrátí naruby, potřebovat dlouhodobou psychoterapii.  

„Tyto děti potřebují pomoct s tím, aby si znovu vybudovaly sebevědomí a pocit vlastní hodnoty. Snažíme se s nimi pracovat a podpořit je skrze pracovní terapii a ukazujeme jim, že se mohou zlepšovat a že se mohou znovu postavit na nohy. Ale chce to čas.“ 

Krůček po krůčku 

Pro mladé Palestince, kteří jsou hospitalizovaní v ammánské nemocnici Lékařů bez hranic, je budoucnost temná a nejistá. V Gaze neexistuje místo, které by bylo bezpečné, a zatímco se možná budou jednoho dne moct vrátit, vize života v Gaze je pochmurná. Mladí přeživší ztratili své příbuzné, přišli o své domovy. Školy, do kterých chodili, už neexistují. 

Deema by se ráda vrátila do školy a opět se shledala se svou rodinou, ale ne dřív, než skončí válka a než bude Gaza znovu obnovená.  

„Přála bych si, abych se mohla vrátit zpátky do školy a dostudovat, chtěla bych se stát inženýrkou,“ říká Deena. „Přála bych si, aby to v Gaze bylo zase jako dřív. Nechceme, aby nás někdo přesídloval nebo vyháněl, chceme se jen vrátit ke svým životům, které jsme vedli před válkou.“ 

Pět měsíců po katastrofálním útoku na jeho domov může Karam opět chodit, dokáže hýbat levou rukou a pomalu začíná otevírat levé oko – takřka zázračné uzdravení, vezmeme-li v úvahu, že byl personálem v nemocnici Aksá původně považovaný za mrtvého.  

Dnes se Karam usmívá, když během fyzioterapie v nemocniční tělocvičně odkládá berle a chytá se podélných madel, aby s jejich oporou udělal několik kroků vpřed. Před válkou se chtěl stát zubařem, stejně jako jeho starší bratr Tareq, ale teď už si není jistý, jestli to s ohledem na jeho zranění bude možné.   

„Jdu na to krůček po krůčku,“ říká Karam, „jestli válka skončí, dá-li bůh, vrátíme se do Gazy. Je to moje země, tam jsem prožil celý svůj život. Jsou tam mí přátelé. Ale teď jsem tady a chci se uzdravit, kousek po kousku.“ 

* Údaj aktuální ke dni 12. srpna 2024.