Důvod, proč existujeme

Jsou to ženy, muži i děti. Novorozenci i lidé poznamenaní životem. Žijí v městech a vesnicích, ale také v uprchlických táborech, na ulici, v pralese nebo v horách. Pocházejí z různých koutů světa. Co je pojí, je komplikovaný nebo mnohdy žádný přístup ke zdravotní péči. Jsou to pacienti Lékařů bez hranic. Právě o nich jsme si povídaly se Sylvou Horákovou, ředitelkou české kanceláře Lékařů bez hranic. 

Rozhovor si můžete také poslechnout:

Sylvo, co v praxi znamená, že jsou pro nás pacienti na prvním místě?   

Jednoduše řečeno, pacienti jsou pro Lékaře bez hranic důvodem, proč existujeme. Jsou naší primární a jedinou cílovou skupinou, poskytujeme jim zdravotnickou a humanitární pomoc, která má mnoho podob. Přitom nehledíme na to, jakého je daný pacient etnika, náboženského vyznání, z jaké strany znesvářených skupin pochází či jaké má pohlaví. Zajímá nás pouze jeho zdravotní stav. Jedná se o princip nestrannosti. 

Abychom k pacientům měli vůbec přístup – což není vždy automatické, obzvlášť v politicky citlivých ozbrojených konfliktech – je rovněž důležitý princip nezávislosti a neutrality. Nejsme na žádné straně. Sami určujeme, kde je naše práce nejvíce zapotřebí. A to, že drtivá většina našich celosvětových finančních prostředků pochází od soukromých dárců a dárkyň, nám v přístupu k pacientům nesmírně pomáhá. 

Podle čeho vyhodnocujeme, v jakých oblastech je pomoc nejvíce potřeba? 

Tohle není jednoduché rozhodování a nikdy nebude. Humanitárních potřeb po světě bude bohužel vždy více než humanitárních zdrojů. Se zvyšujícími se dopady klimatické krize tato mezera dokonce bohužel ještě vzroste. Nicméně při interním rozhodování kde a jak pomoct hraje roli spousta aspektů: humanitární a zdravotnické potřeby v daném místě, jejich akutnost, možnost naší organizace smysluplně a rychle pomáhat (někdy krizi bez problémů zvládnou místní vlády a organizace), dostupné lidské a finanční zdroje Lékařů bez hranic, znalost daného kontextu, bezpečnostní situace či jestli se jako humanitární organizace do dané oblasti vůbec můžeme dostat – to také není vždy garantováno. A těch důvodů je více.  

Je také důležité říct, že se obecně bráníme srovnávání krizí, jestli je jedna horší než druhá. Nebylo by to fér k lidem, kteří jsou jimi zasaženi. Ocitnout se v humanitární krizi nechce nikdo z nás a jak jsem zmiňovala, v oblastech, kde pracujeme, potřeby převažují nad dostupnými prostředky. 

I když si vzpomínám na jednu výjimku. V roce 2004 zasáhlo jihovýchodní Asii obří tsunami. Zanechalo tenkrát za sebou statisíce mrtvých, zraněných a naprostou materiální spoušť. Mezinárodní odezva byla neskutečná. Jen v Lékařích bez hranic jsme od dárců a dárkyň obdrželi celkem 110 milionů EUR, mnohem více, než jsme v rámci naší pomoci mohli uplatnit. Kontaktovali jsme tenkrát dárce a požádali je o to, jestli můžeme zbylé dary využít jinde, nebo dar vrátit – 99 % lidí souhlasilo s využitím jinde a tyto peníze pak pomáhaly v Nigeru, Súdánu nebo při zemětřesení v Pákistánu. Tahle flexibilita, empatie a důvěra dárců je pro naši humanitární praxi ohromně důležitá.  

Staráme se, aby byly léky dostupné a lidé neumírali zbytečně 

Už přes dvacet let bojujeme za dostupnost léků, tedy aby si pacienti v různých koutech světa mohli dovolit léčbu, kterou jejich diagnóza vyžaduje. Jak se nám to daří? 

Daří! A jsem za to na organizaci ohromně pyšná, protože usilovat o přístup k existujícím lékům či podílet se na vývoji nových léků a diagnostických metod není vůbec jednoduchá záležitost. Vyžaduje to velké vypětí, expertízy, finanční prostředky a trpělivost. Jedním z velkých úspěchů bylo snížení ceny antiretrovirotik na léčbu HIV o neuvěřitelných 99 %. Dříve stála roční léčba pro jednoho pacienta přes 230 tisíc Kč, teď ji můžeme pořídit jen za 2300 Kč. Podobný úspěch jsme zaznamenali i u léků na žloutenku typu C. 

Ráda bych taky zmínila Iniciativu za léky proti opomíjeným nemocem. Tuto organizaci Lékaři bez hranic založili spolu s několika dalšími akademickými a filantropickými partnery. Za své působení Iniciativa vyvinula nový lék na spavou nemoc, lék pro děti s diagnostikovaným HIV či čtyři nové přístupy v léčbě kala azar (životu nebezpečné parazitární onemocnění, pozn.) při použití již existujících léků.  

Jako zdravotnická organizace se zavazujeme poskytovat kvalitní péči v nejlepším zájmu pacientů. Respektujeme také jejich právo na vlastní rozhodnutí. To mě přivádí k tématu bezpečných potratů, které se snažíme začlenit do péče o reprodukční zdraví žen už dvě desetiletí. Vysvětlíš, proč je to třeba?  

Nebezpečné, neprofesionálně provedené potraty jsou dlouhodobě velký a neřešený problém. Ze všech potratů po celém světě představují ty nebezpečné každý rok zhruba 45 %, přičemž jsou zásadním přispěvatelem úmrtí u těhotných žen. V jejich důsledku končí podle Světové zdravotnické organizace v nemocnicích přibližně sedm milionů žen a dívek. Téměř 23 tisíc na následky neprofesionálně provedených potratů každoročně zemře.  

Naši lékařští kolegové a kolegyně jsou rovněž svědky drastických případů pokusů o potrat, nezřídka s tragickými následky úmrtí ženy: použití tyčí, jehlic, ramínek na šaty, požití mýdlových či pracích prostředků... Vidíme zoufalé ženy sahající po extrémním řešení. 

Poskytujeme našim pacientkám možnost svobodného rozhodnutí, jak se svým těhotenstvím naložit. Je třeba si uvědomit, že se může jednat o ženy či dívky, které byly znásilněny či žijí v komunitách, kde se svobodné matky stigmatizují. Těch důvodů může být mnoho. V každém případě je to ale na vlastním rozhodnutí každé z nich. Pokud se rozhodnou těhotenství ukončit, jsme schopní je tím provést bezpečně. 

Za pacienty autem, na koni nebo tuk-tukem 

Naši pacienti žijí často v těžko dostupných a odlehlých místech. Jak zprostředkováváme pomoc jim? 

Dostat se na odlehlá místa opravdu nemusí být jednoduché, protože zde neexistuje dopravní infrastruktura, silnice jsou ve špatném stavu nebo jsou to místa nedostupná kvůli záplavám a sesuvům půdy. Tuto část humanitární pomoci mají na starosti naši logistici a díky nim využíváme celou řadu dopravních prostředků, od těch běžných až po méně tradiční, například vrtulníky či motorky – které jsou skvělé na úzké mosty a nerovné cesty. Ale také využíváme osly a koně – ti jsou osvědčení na pohyb v džunglích a hornatých oblastech. V jižní a jihovýchodní Asii je pak oblíbeným dopravním prostředkem malý tuk-tuk. Navíc už nějakou dobu testujeme i možné využití dronů pro přesun léků právě do těžce dostupných lokalit.  

Měla jsi za své působení v české kanceláři Lékařů bez hranic možnost setkat se s některými z našich pacientů osobně? 

V únoru 2020, těsně před svým nástupem na místo ředitelky, jsem s Lékaři bez hranic navštívila východní Ukrajinu, oblast Donbasu. Konflikt byl v tu dobu polozamrzlý, takže jsme se s kolegy dostali blízko k tehdejší frontové linii. Jednalo se o z velké části opuštěné a zničené vesnice. V nich nicméně zůstávali někteří lidé – často staří, nemocní, postižení. Byl to velmi ponurý obrázek. Stejně jako přímé setkání a možnost si promluvit s vnitřně vysídlenými lidmi z města Doněck, kteří museli utéct ze svých domovů. Přebývali v rozbitém bytovém domě v nevyhovujících podmínkách. Mnoho z nich ztratilo většinu svého majetku, své bydlení a mělo zdravotní problémy. Byli starší, někteří i osamělí. Mluvili o ztrátách, o problémech se zdravím, o nejistotě o tom, co bude dál. Ale byli také vděční, že se o ně někdo zajímá a pomáhá jim.  

Rozhovor připravila Nikola Kaňovská Tenevová, mediální a eventová koordinátorka. Přečtěte si celé nové vydání časopisu Bez hranic.