Kde je lékařská péče, tam je naděje

Hlasité troubení. Podlouhlá vrata, na kterých je přeškrtnutý kalašnikov symbolizující zákaz zbraní, se rychle otevírají. K pojízdné ambulanci přibíhají dvě zdravotní sestry. Pod rozpáleným sluncem z ní rychle vytahují pacienta. Má celou paži zakrvácenou. „Střelné poranění,“ konstatuje jedna ze sester.

Karty jsou vyložené na stole. Zbývá pár slovních pokynů a zdravotnický tým je sladěný. Pacient míří do útrob nemocnice. Ticho tady nepanuje. Na dřevěných lavicích i plastových židlích čekají další desítky pacientů a pacientek, kteří se tísní v malém prostoru. Běžný šum lékařské pohotovosti, kde se provádí triáž pacientů, občas prořízne zvuk vzdálené střelby. Ta rozechvívá nervové soustavy všech přítomných.

Bolest každého z nich má jiný původ. Oči malého popáleného dítěte zejí do prázdna. Jiná žena si ochranitelsky svírá břicho, pod srdcem nosí své ještě nenarozené dítě a třese se. Další muž se opírá o zeď, jedna z jeho nohavic je vyhrnutá až nad koleno. Na lýtku má připevněnou externí fixaci, rána je stále otevřená. Hodiny ubíhají a pacientů postupně ubývá. Lékaři dělají, co je v jejich silách, aby se o všechny postarali. Další den to ale zase začne nanovo.

Nemocnice může mít tisíce podob

Od pískem zavátého Jižního Súdánu přes divokou kolumbijskou džungli až po kopcovité Haiti. Napříč kontinenty stále existují oblasti s nedostupnou zdravotní péčí. Lékař sídlí buďto příliš daleko, nebo si ho lidé zkrátka nemohou dovolit. Taková je realita míst, kde nemocnice Lékařů bez hranic představuje jediný bezpečný přístav, jedinou šanci na zdravotní pomoc. 

„Když dnes potřebujete lékařskou péči v uprchlických táborech, odkážou vás na soukromou kliniku. Ta ale není zadarmo. Bez peněz nepřežijete,“ říká James Mirye, starosta jedné z jihosúdánských vesnic. Každý den překonává mnohé překážky: zajistit přístřeší, sehnat jídlo, vodu i dřevo na oheň. Najít způsob, jak se dostat k lékaři, rovněž patří mezi jeho trápení. Kvůli své komunitě se ale rozhodl už během občanské války v letech 2016 až 2018 neutéct do sousední Ugandy. „Lidé v Kajo Keji [Jižním Súdánu, pozn.] přežívají jenom díky Lékařům bez hranic.“ Přesto má James Mirye strach. „Pokud odejdou, jak jen přežijeme?“ 

Nemocnice je zdravotnické zařízení k ošetřování a léčení nemocných. To říká slovník českého jazyka. Tato zařízení ale nepředstavují jen budovy. Někdy se jedná o velké, podlouhlé a vyvýšené kontejnery, to kdyby přišlo zemětřesení. Nebo látkové stany, v nichž jsou dvě řady lůžek. Na obou bocích stanu jedna. Když je situace kritická, jedno lůžko musí sdílet i více pacientů najednou.

Specifickou inovací jsou nafukovací nemocnice. Jindy takové zařízení může mít podobu velké dodávky s lůžkem, léky, zdravotníky a řidičem. Takzvané mobilní kliniky se dostanou za pacienty do odlehlých vesnic. Speciální byl i zdravotnický vlak na Ukrajině, který přepravoval raněné z míst zasažených bojem do bezpečnějších částí země.

Lékaři si někdy musí vystačit s málem. „Zjišťujeme, co dalšího na sále v severoafghánském Kundúzu nemáme ve srovnání s tím, co mám zcela běžně k dispozici při práci v České republice. Nemáme tak pěkný operační stůl, lampu, rouškování, jehelec, šití, klimatizaci, transportní lůžko… a krev. Tu jedinou sem z domova nedostaneme. Ale ostatní můžeme,“ vzpomíná Tomáš Šebek, který jako chirurg po několik let působil na misích Lékařů bez hranic. Materiál se ke zdravotníkům dostává letadly, auty, motorkami a někdy i lodí. 

„A hlavně hodně zdraví!“

Lidé po celé planetě se od sebe jen pramálo liší. Dospělí pracují, a díky tomu uživí sebe i své blízké. A děti si zase hrají, s čímkoli, co mají po ruce. Když si lidé navzájem něco přejí, na prvním místě bývá vždycky pevné zdraví. To je všude stejné. Jen to totiž dokáže zlepšit všechny ingredience života. A na ty, kterým války, epidemie nebo živelní pohromy vzaly nebo podlomily zdraví, dopadají nelítostné následky.

„Jsem v pořádku, je to ale náročný... Slyšíš? Celých deset vteřin, co ti nahrávám tuhle zprávu... a zatím žádný výbuch. Je to ale v pořádku. Jsem tam, kde mám být,“ popisuje situaci náš projektový koordinátor z Pásma Gazy, kde je zdravotnický systém absolutně zdecimovaný. Zbývají jen hromady sutin a uprostřed nich Násirova nemocnice, kterou má na starosti. Představuje poslední funkční porodnici na celém jihu Gazy.

Všechnu námahu, stres a chronickou únavu našich týmů po celém světě vyvažuje uspokojivý pocit, že náročné situace, které zažívají, mohou končit i úspěšně provedenou operací, vyléčenou nemocí nebo přibývajícími gramy v případě podvyživených dětí i dospělých.

Množství drobných vítězství, která by se vyjímala na filmovém plátně, a přitom se o nich svět většinou nedozví. Přesto jsou tyto radostné momenty, ať už mají jakoukoli podobu, motorem pro lékaře, zdravotní sestry, logistiky, manažery a všechen ostatní personál našich nemocnic ve více jak 900 projektech. Ale také je pohání pocit, že za nimi stojí 7 milionů darujících z celého světa. Bez nich by James Mirye z Jižního Súdánu ani muž se zakrvácenou paží, kterého přivezla sanitka na Haiti, nemuseli přežít.

Tereza Wyn Haniaková, mediální koordinátorka a bývalá manažerka komunikace na Ukrajině, Haiti a v Palestině

Připravili jsme pro vás nový časopis Bez hranic, tentokrát zaměřený na naše nemocnice. Kromě toho, jak na mnoha místech po celém světě přináší nemocnice pacientům v těžkých chvílích naději, se v něm dočtete třeba o inovacích, jakou je třeba nafukovací nemocnice. Katarína Madejová se s vámi v časopise také podělí o zkušenost z mise v Sieře Leone, kde bylo jejím úkolem sestavit vzdělávací program pro zdravotní sestry pracující na operačním sále. Celé vydání si můžete přečíst zde. Doufáme, že to pro vás bude inspirativní čtení.