„Je to nesnesitelné. Všechno bolí. Těžko se mi dýchá, všude to pálí.“ Pětačtyřicetiletý muž mluví šeptem, jeho rty se sotva pohybují. Čeká na evakuaci z nemocnice na frontové linii v Doněcké oblasti. Při ostřelování byl vážně zraněn a utrpěl popáleniny na 90 % těla včetně vnitřních orgánů. Jeho stav vyžaduje specializovanou lékařskou péči, která je často dostupná pouze v nemocnicích velmi vzdálených od oblasti, kde právě probíhá konflikt. Naše sanitka ho převáží do lékařského centra v Dnipru, kde pečují o pacienty z nejnebezpečnějších míst.
„Sanitky Lékařů bez hranic často převážejí pacienty z nemocnic v první linii poté, co na frontě prodělali nezbytné operace a prvotní ošetření. Nikdo ale nemůže zaručit, že se jim něco nestane během transportu. Může se objevit krvácení a pacientův stav se může velmi rychle zhoršit. Pro takové případy s sebou vozíme nezbytné léky, v případě potřeby jsme připraveni nasadit škrtidlo a hemostatika,“ vysvětluje Dmytro Bilou, záchranář, který pracoval s ambulantním týmem Lékařů bez hranic poblíž frontové linie.
Pacienti s popáleninami a dalšími typicky válečnými zraněními – úrazy hlavy, poraněními trupu a končetin, poškozením měkkých tkání a masivním krvácením – tvoří mezi těmi, které převážíme ve svých sanitkách, přes 60 % případů. Podle údajů z 31. srpna 2024 převezly naše sanitní vozy 8 tisíc pacientů. V patnácti procentech případů vyžadoval stav pacienta převoz speciálními vozy s jednotkou intenzivní péče. Více než polovina těchto zranění vznikla přímo v důsledku aktivních bojů.
Členové týmů Lékařů bez hranic na vlastní oči viděli, v jakém stavu zanechala válka zdravotnická zařízení ležící 20 až 30 kilometrů od oblastí na jihu a na východě Ukrajiny, kde konflikt aktuálně probíhá. Během uplynulých dvou let byla tato zařízení buď zcela, nebo částečně zničena bezohledným bombardováním a ta, která zůstala v provozu, se potýkají s kritickým nedostatkem personálu. Od vypuknutí otevřené invaze v únoru 2022 řada specialistů utekla za hranice, do bezpečí. V nemocnicích chybějí lůžka, protože ta jsou potřebná nejen pro válečné raněné, ale také pro chronické pacienty, pacienty po infarktech, mrtvicích a dopravních nehodách. Těmto nemocnicím pomáháme tím, že na sebe bereme část jejich břemene. Poptávka po lékařských transportech je akutní zejména během intenzivních náletů, když jsou nemocnice zaplaveny vysokým počtem obětí hromadných útoků.
„Při útoku na Konstantynivku, město v Doněcké oblasti, k němuž došlo 9. srpna, bylo 14 lidí zabito a přes 40 osob raněno. Byl zasažen supermarket a pošta v centru města, kde se v té době pohybovalo mnoho lidí. Pomáhali jsme s ošetřováním raněných, se šitím, dva těžce raněné pacienty jsme naší sanitkou převezli do Dnipra. Příval pacientů traumatologického oddělení, kteří potřebují převoz, od té doby příliš neustává. Naše sanitky zajišťují jejich převoz do nemocnic, kde se jim dostane specializované péče, kterou potřebují,“ říká Christopher Strokes, krizový koordinátor Lékařů bez hranic na Ukrajině.
Tato situace jen ilustruje to, že je nemožné předvídat, kolik míst na jednotkách intenzivní péče bude v konkrétních nemocnicích potřeba třeba už zítra. Nálety mohou začít kdykoliv a naše týmy pracují ve stavu neustálé pohotovosti. Došlo i k případům, kdy museli být pacienti evakuováni během ostré palby, zatímco lékaři zůstávali na místě a dál vykonávali svou práci.
„Mám malého syna. Když odcházím, je smutný a ptá se: ‚Ale vrátíš se, že jo?‘ Vždycky mu říkám: ‚Ano, samozřejmě, že se vrátím.‘ Musím pracovat na tom, aby nevyrůstal s tímhle vším před očima,” říká záchranář Dmytro Bilous.
Naše sanitky začaly s převozy pacientů na Ukrajině v dubnu 2022. Dnes už jejich flotilu tvoří 17 vozů a v přidružených týmech pracuje 36 záchranářů, 8 lékařů a 26 řidičů. To ale není zdaleka vše, pro funkčnost tohoto projektu a jeho efektivitu je zásadní také práce logistiků, farmaceutů a koordinátorů.
Dmytro Bilous se často ptá civilistů, proč i navzdory nebezpečí pořád žijí v blízkosti frontové linie. Nejčastější odpověď zní: „Neměli jsme čas se evakuovat.“ Podle odhadů novinářů v blízkosti fronty dál žije asi milion Ukrajinců. Zůstávají kvůli domům, na jejichž stavbě vlastnoručně pracovali celý život, kvůli známým ulicím, zahradám, květinám a stromům, na kterých i v zuřící válce nadále roste ovoce. Lidé tady pořád žijí v naději na mír.