Na jakého pacienta nezapomenu?

Dětská psycholožka Kateřina Šrahůlková vzpomíná na pacienty a pacientky, o které pečovala na misích s Lékaři bez hranic. Článek si můžete také poslechnout:

Myslím, že na některé pacienty nezapomenu nikdy. Málokdy si pamatuju jména. Ale pamatuju si jejich oči, pamatuju si jejich příběhy, pamatuju si pocity.

Pořád na mě sedá úzkost, když si vzpomenu na syrskou dívku s popálenou tváří. Na její oči, kterými plaše pozorovala své okolí, na dvě krásné oči uprostřed ošklivě popáleného obličeje. Na tíseň, když jsme se bavily o její budoucnosti a na bolest, když vzpomínala na to, jak na ni při útocích spadl jejich dům a ona v něm uvízla a čekala několik dnů na pomoc. A pamatuju si taky na záchvěv radosti, když se na mě po několika týdnech společné práce poprvé lehce usmála.

Chlapec s nejkrásnějšíma očima zase zanechal nesmazatelnou stopu svým laskavým srdcem. Pamatuju si, jak mě zasáhlo, když mluvil o tom, že místo bratra, kterého viděl shořet, měl raději zemřít on, když se styděl, že nyní jako nejstarší muž v rodině (bylo mu 14 let, otec byl uvězněn v Sýrii) nedokázal zajistit bezpečí svojí maminky a sourozenců. Pamatuju si na tu úlevu, když přijal možné vysvětlení, tedy obrovský přetlak, jeho takřka denního pomočování se. A obrovskou radost, když se u něj po pár týdnech terapie frekvence pomočování snížila.

Někdy jsem se také bála. Velký strach jsem cítila při první konzultaci s chlapcem z Afghánistánu, který byl zcela sám bez jakéhokoliv dospělého člověka a agresivně po mně vyžadoval medikaci, aby ho utlumila a on nemohl vnímat bolest, kterou cítil po všem možném násilí a zneužívání od překupníků. Nebála jsem se, že mi ublíží, i když jeho agrese byla na počátku velká, bála jsem se, že už nepřijde a my ho v táboře nenajdeme. Přišel. A pak chodil týden co týden. Později se dostal do evropské země, která se ho jako nezletilého uprchlíka ujala a poskytla mu zázemí.

A nikdy nezapomenu ani na poslední rozloučení, jakýsi improvizovaný obřad jiného afghánského chlapce se svojí rodinou, který jsme za velké překladatelské pomoci společně prožili. Chlapec odešel z Afghánistánu, protože jednoho dne, když přišel ze školy domů, byl dům prázdný a nikde nikdo. Několik měsíců provázených násilím a dětskou prací putoval do Evropy. Rodiče jsme hledali pomocí Červeného kříže, sociálních pracovníků apod., aby se pak v uprchlickém táboře od nějakého známého z vedlejší vesnice, kterého v táboře potkal, dozvěděl, že jeho rodina byla odvlečena a zavražděna. Neměl nikoho, s kým by rodiče uctil. Nemohla jsem ho obejmout, protože to byl dospívající chlapec. Mohla jsem tam s ním jen být.

Příběhům našich pacientů a pacientek se věnuje nové vydání našeho časopisu Bez hranic.

Přečíst si časopis