„Nevěřil, že to přežije.” – epidemie cholery v Súdánu

Vlna cholery zachvátila několik států ve středním a východním Súdánu a přinesla s sebou další nebezpečí, smrt a zoufalství. Místní obyvatelé přitom trpí i kvůli stále se táhnoucí brutální válce. Cholera znamená další zátěž uprostřed právě probíhajícího masového vysidlování a v situaci, kdy mají zdejší lidé problém se dostat ke zdravotní péči nebo humanitární pomoci. 

Když nastane nouzová situace, stává se, že všichni, lékařští i nelékařští pracovníci, musí pustit z ruky to, na čem zrovna pracovali, a spojit síly při záchraně životů. Angela Giacomazzi pracuje v Tanedbě ve státě Gedaref jako koordinátorka lidských zdrojů. 

Měla jsem noční službu, bylo kolem deváté hodiny večer. Jak je pro práci u Lékařů bez hranic obvyklé, měli jsme s kolegy před sebou velmi dlouhou noc a velmi časné ráno.

Dostali jsme upozornění, že do nemocnice jede auto s pěti pacienty s podezřením na choleru.

Naneštěstí cestou do nemocnice jeden z pasažérů zemřel přímo v autě. Další čtyři cestující byli také ve velmi vážném stavu, ale jejich auto k nám nikdy nedorazilo. Zbylí čtyři nemocní se vrátili se zesnulým do vesnice, ze které přijeli. 

Vyslali jsme pro ně sanitku a mezitím jsme s celým týmem začali připravovat vše, co budeme po jejich příjezdu potřebovat. Centrum pro léčbu cholery už bylo úplně plné, museli jsme tak někde najít další volné postele. 

Všichni byli na nohou, připraveni reagovat na novou naléhavou situaci. 
Když ti čtyři pacienti přijeli, zjistili jsme, že dva z nich jsou v kritickém stavu. Jeden z nich, malá holčička, trpěla také podvýživou. Podvyživené děti vždy působí velmi křehce a cholera pro ně může být při jejich zdravotním stavu fatální. 

Když vidíte, jak špatně na tom pacient je, najdete v sobě sílu, o které jste ani netušili, že ji máte. Reagujete rychleji, efektivněji a stanete se tou nejlepší možnou verzí sebe sama.

Všechno jako by se dělo samo od sebe: každý byl právě tam, kde měl být, a dělal přesně to, co bylo právě potřeba.  Navzájem jsme se doplňovali a pracovali na plné obrátky a čas přitom hrál proti nám, protože ta maličká byla ve velmi špatném stavu, ale alespoň se nám podařilo ji stabilizovat.
Další z pacientů, dospělý muž, upadl do šoku a byl v bezvědomí. Přesně tak to vypadá, když umíráte na choleru, dehydratace způsobí, že tělo upadne do šoku. Jakmile se to stane, stačí chvíle a už nezmůžeme nic. Je pozdě. Nikdy se neprobudíte.

Měli jsme jen pár minut. Zatímco lékaři muže resuscitovali, doslova mu pumpovali litry tekutin rovnou do žil, všichni ostatní byli v pohotovosti, připraveni kdykoliv pomoct. 

Došly nám infuze a začínali jsme mít i nedostatek personálu. Bylo to šílené, během pěti minut se toho odehrálo tolik. Vše bylo extrémně rychlé.
Přinesla jsem krabici tekutin, naši poslední na oddělení, a v tu chvíli jsem viděla, že pacient, který byl ještě před chviličkou v bezvědomí, se probral. Zvládl to.

Uběhlo pouhých pět minut od chvíle, kdy ho přivezli a začali resuscitovat. Zachránili jsme ho díky intravenózním infuzím, napumpovali jich do něj snad deset litrů. V ten moment, když jsem tam stála celá zpocená a od bláta, mi došlo, že jsme to dokázali a že nikdo z těch, kdo se zvládli dostat až do nemocnice, nezemřel. Všichni čtyři byli stabilizovaní.

Došlo mi, že ten pacient, který byl předtím v bezvědomí, už nevěřil tomu, že přežije. I když už přišel k sobě, pořád tomu nevěřil. Na jeho tváři a ve způsobu, jakým dýchal, jste mohli číst příšernou paniku. A strach. 

Setkali jsme se pohledem, díval se na mě s nevyřčenou otázkou v očích a já se na něj usmála. A kývla jsem, protože jsem chtěla, aby věděl, že všechno už bude dobré. Díval se na mě a v odpovědi mi kývl nazpátek. 
A v tom okamžiku mi všechna ta příliš časná rána a dlouhé noci v práci dávaly perfektní smysl.

O několik dní později jela Angela do vesnice 5 ve státě Gedaref, aby tady začala s náborem dalších zaměstnanců potřebných pro zvládnutí epidemie cholery. Tam se opět setkala s Aldokhrim Idrisem Abdallahem (24), pacientem, který se při její službě probral ze šoku. Svůj zážitek popisuje Aldokhri následovně.

Když mi bylo zle, moje rodina mě odvezla do nemocnice ve vesnici a doktor mě potom nechal převézt k Lékařům bez hranic. Když jsem se k nim dostal, byl jsem v bezvědomí, nemohl jsem ani otevřít oči. Přijali mě a začali mi podávat tekutiny. Všichni doktoři odvedli vynikající práci, udělali pro mě maximum a velmi rychle jsem se uzdravil.

Díky bohu jsem teď zcela zdravý, stoprocentně v pořádku. Na kliniku Lékařů bez hranic jsem přijel velmi vyčerpaný a odcházím ve skvělém stavu a vyléčený. Tuhle zkušenost chci sdílet s dalšími lidmi a pokud onemocní, pomůžu jim se na kliniku Lékařů bez hranic dostat.

Přeji týmu Lékařů bez hranic vše dobré, Bůh vám všem požehnej.

© Lékaři bez hranic

Aldokhri Idris Abdallah zpátky doma potom, co ho propustili z centra pro léčbu cholery provozovaného Lékaři bez hranic v nemocnici Tanedba ve státě Gedaref. Na fotce jsou také pracovníci Lékařů bez hranic Ahmed Abdalla Mohammed Adam a Angela Giacomazzi, která byla u toho, když Aldokhri po hospitalizaci v našem zařízení znovu nabyl vědomí.