Od strádání k naději: strastiplná cesta do Evropy

Když musel Ismail opustit svou rodnou zemi, čekala ho životu nebezpečná cesta. Potkalo ho zadržení, nemoc, byl vystaven násilí i únosům. Viděl mnoho lidí, kteří cestu nepřežili. Teď je součástí našeho belgického týmu a využívá svých osm jazyků, aby pomohl dalším lidem, kteří prošli podobnou zkušeností. Přečtěte si jeho příběh.

Když jsem v roce 2015 studoval inženýrství na univerzitě, zemřel mi milovaný člen rodiny. Přerušil jsem studium, ale pak už jsem se na něj nemohl soustředit a situace v Eritreji se zhoršovala. 

Pokud nejste student nebo státní zaměstnanec, budete v Eritreji nuceně odvedeni do armády. Neměl jsem jinou možnost než odejít. Žádat o azyl v sousedním Súdánu nepřicházelo v úvahu, protože tam už teď žijí z velké části v uprchlických táborech asi dva miliony eritrejských uprchlíků. Moje jediná možnost byla odcestovat do Libye. 

Pro člověka v mé situaci neexistuje ze Súdánu do Libye legální cesta. Poblíž hranic mě měsíc drželi pašeráci, dokud jsem nebyl schopný zaplatit. Podmínky byly barbarské. V místnosti bez oken se nás tísnilo tolik, že jsme spali na boku jako sardinky. Dávali nám jen velmi málo jídla, aby nás donutili zaplatit. 

Bitý a nemocný 

Onemocněl jsem. Třeštila mi hlava a nemohl jsem jíst. Lidé mi říkali, že je to malárie. Řekli mi, že navštívit lékaře nemůžu. Když nás konečně odvezli směrem k Tripolisu, byl jsem příliš slabý, abych se postavil, a strážný mě zbil. Když jsem nemohl nastoupit zpátky do auta, vyhrožoval mi, že mě zastřelí. „Stejně jsem mrtvý, tak do toho,“ řekl jsem. Opravdu jsem si myslel, že zemřu. Naštěstí mě lidé vytáhli dovnitř náklaďáku.

Drželi nás dva týdny, dokud jsme znovu nezaplatili za cestu do Itálie. Čekala nás dvanáctihodinová jízda pouští. Byli jsme ukrytí v prázdné cisterně na vodu, aby nás neunesli, což v Libyi neustále hrozí. Uvnitř nás bylo 50, muži, ženy i děti. Bylo snad 45 stupňů.  Lidé zvraceli a omdlévali, spálili se pokaždé, když se dotkli horkých kovových stěn cisterny. 

Unesený 

V Tripolisu jsme dva týdny čekali na vhodné podmínky na moři. Jednou uprostřed noci jsme konečně vypluli.  

Slyšel jsem příběhy o převrácených lodích, o utopených lidech. Naprogramoval jsem svůj mozek, aby byl připravený. V nejhorším případě bych zemřel. A v každé fázi mé cesty bylo lepší zemřít než zůstat tam, kde jsem byl, nebo se vrátit. 

Blížila se další loď. Ozbrojenci na palubě patřili ke gangu únosců. Vyhrožovali nám a odvezli nás zpět do Libye. Za propuštění po nás chtěli 1 500 dolarů. V tu chvíli jsem byl připraven raději zemřít, než abych znovu prosil svou rodinu – jen díky nim jsem se dostal tak daleko. Ve středisku nás bylo 350, asi 200 z nás něco zaplatilo. Ty, kteří zaplatit nemohli, nechávali hladovět, mučili je, bili je a stříleli po nich. 

Odchod z Libye  

Pak jsme byli nečekaně propuštěni. V Tripolisu nás náš původní převaděč znovu pustil na loď. Byla to neuvěřitelná úleva.

Kdybych musel zůstat v Tripolisu, nevím, jestli bych přežil. Vláda v té době téměř nefungovala, na ulicích byla nulová bezpečnost. Setkal jsem se s lidmi, kteří utekli z místa, kde nás drželi, a ještě ten samý den byli znovu uneseni a mučeni, dokud nemohli zaplatit. Neměl jsem kam jít a nikomu jsem nemohl věřit.

Na lodi se tlačilo 650 lidí. Byl jsem v nákladovém prostoru: v tom nejhorším místě. Byla tam tma, nebyl tam prostor, lidé začali omdlévat. Po jedenácté hodině dopoledne jsme satelitním telefonem zavolali o pomoc. Nevěděl jsem, co se bude dít, ale nakonec jsme uviděli loď, která se k nám blížila. Byli to Lékaři bez hranic.

Nejdřív převezli těhotné ženy a děti, pak všechny ostatní. Dostali jsme jídlo, vodu a deky. Těžko popsat, jak velká to byla úleva. Dali nám suché oblečení, léky a poskytli pomoc. Byli tam lékaři a sestry. Cítil jsem se v bezpečí. To bylo 2. září 2015.

Během cesty jsem viděl umírat spoustu lidí kvůli horku, nedostatku jídla, nedostupnosti lékařské péče nebo mučení, když nemohli zaplatit. Přežili ti nejsilnější. 

Připravený se nezastavit 

Zakotvili jsme v Crotone na jihu Itálie. Uprchlické centrum bylo obklopeno hlídači a 2,5 metru vysokým ostnatým drátem. Všichni měli strach. Nevěděli jsme nic o pravidlech, zákonech ani o tom, co se s námi stane.

Později nás autobusy převezly do tábora v Boloni. Ptali se nás, jestli chceme zůstat v Itálii, a 99 % z nás řeklo, že ne. Mnozí z nás znali lidi, kteří v Itálii zůstali a trpěli. Neměli žádnou podporu, skončili na ulici, nemohli najít práci, i když měli právo pracovat. Všichni jsme si nesli traumata z cest a situací, ze kterých jsme se dostali, cítili jsme tlak peněz, které jsme si museli půjčit, a mysleli jsme na naše rodiny doma, které potřebovaly naši pomoc. Když už jsme byli skoro v cíli, málokdo se chtěl zastavit.

Laskavast cizích lidí 

Náhodou jsem potkal Vittorii, Rosu a Yakoba, rodinu, která pomáhala uprchlíkům. Na jejich laskavost nikdy nezapomenu. S jejich pomocí jsem se mohl spojit s rodinou a pár dní si odpočinout.

Pak jsem odcestoval do Německa. Z uprchlického centra v Mnichově jsme mohli odcházet a přicházet, ale způsob, jakým se chovali policisté a bezpečnostní pracovníci, a rasismus, se kterým jsem se setkal, ve mně vyvolaly pocit, že musím pryč.

Můj strýc žije v Německu a pomohl mi koupit jízdenku do Belgie, kde žila moje teta. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl naživo. V 70. letech opustil Eritreu a nesměl se vrátit. Nedokážu vysvětlit, co jsem tehdy cítil.

V jeho domě jsem se potkal se svými bratranci a sestřenicemi. Celou noc jsme si povídali a já jsem se spojil se svou ženou v Eritreji. Druhý den jsem odcestoval do Belgie a setkal se s tetou.

Nový boj 

V Belgii mi byl udělen azyl. Začal jsem se intenzivně učit holandsky. Doufal jsem, že budu moct pokračovat v inženýrském studiu na univerzitě, ale moje holandština ještě nebyla na dostatečné úrovni. Na radu úřadu práce jsem se proto místo toho začal učit elektrikářem. Začal jsem také pracovat na vízu za účelem sloučení rodiny pro svou ženu.

Trvalo sedm let a několik žádostí, zamítnutí a odvolání, než bylo mé ženě vízum uděleno. Během té doby musela podniknout velmi nebezpečnou cestu do Etiopie a potom žít několik let sama se stále většími zdravotními problémy. Byl jsem zoufalý a pracoval jsem každou volnou hodinu, abych si mohl dovolit právníky, kteří na našem případu pracovali.

Nakonec jí v říjnu 2023 vízum udělili a ten samý měsíc jsme spolu v Belgii oslavili její narozeniny. Byl to krásný okamžik. 

Pomoc ostatním 

V Belgii žiju už osm let. Teď mluvím osmi jazyky, které využívám při své práci komunitního zdravotnického pracovníka Lékařů bez hranic. Mým úkolem je podporovat uprchlíky v přístupu ke zdravotní péči.

Lidé, o které se starám, jsou většinou Eritrejci jako já. Denně se setkávám s lidmi s posttraumatickými stresovými stavy, které mají kvůli tomu, čím si na svých cestách prošli. Často ale říkají, že situace, kterou za sebou zanechali, byla horší.

Někteří se s tím dokázali vyrovnat, dokud nedorazili do Evropy, kde je zlomila škodlivá migrační politika, která je zanechala v izolaci a bez jakékoliv naděje. Každý rok v naší komunitě dochází k sebevraždám.

Přístup ke službám, které jsem využíval v roce 2015, je teď mnohem těžší. Projekt Lékařů bez hranic, jehož jsem součástí, pracuje především s lidmi, kteří jsou od této podpory odříznuti. Musí žít ve squatech, táborech a přístřešcích a náš tým se snaží propojit je s péčí o duševní zdraví, lékařskou péčí i prevencí.

Je zvláštní pocit dělat tuto práci s nedávno příchozími, kteří si toho tolik prožili, protože před mnoha lety jsem byl na jejich místě.

Humanitární srdce 

O migrantech panuje mnoho stereotypů. Ale spousta z nich je jako já. Od doby, co jsem se sem dostal, pracuji většinou sedm dní v týdnu. Dokonce i teď vedle své práce pro Lékaře bez hranic pracuji jako kurýr, který rozváží jídlo, abych mohl dál živit svou rodinu. Uprchlíci a migranti přispívají k ekonomice a rozvoji země, ve které žijí.  Chceme jen vytvořit lepší budoucnost pro nás všechny.

Někdy si vzpomenu na jeden okamžik na lodi Lékařů bez hranic, potom, co jsme byli zachráněni. Tehdy jsem mluvil s kulturním prostředníkem, Iráčanem. Zeptal jsem se ho, jakou kvalifikaci bych potřeboval, abych jednou mohl dělat práci, jako je ta jeho, a pomáhat lidem, když to nejvíc potřebují. Řekl mi, že není potřeba žádné zvláštní vzdělání, jen silné komunikační schopnosti a humanitární srdce. O několik let později se mi to povedlo.