Kdo jsou naši pacienti? Patří mezi ně muži, ženy i děti z celého světa, každý se svým jedinečným příběhem. Někteří utrpěli zranění, když se kolem nich válčilo, další postihly třeba i dvě zákeřné nemoci najednou. Naše pacienty spojuje jedno: často jsou to lidé, kteří zažili věci pro nás nepředstavitelné.
Ramatu žije v oblasti vzdálené pět hodin od nemocnice. Při jejím prvním porodu ji potkaly zdravotní komplikace. Měla eklampsii, křeče způsobené vysokým krevním tlakem. Její miminko se narodilo s poraněním hlavy a chyběl mu kyslík. Ošetřili jsme ho na našem novorozeneckém oddělení v nigerijském městě Jahun. „Tam, kde bydlím, není žádná nemocnice a ta nejbližší nemá v noci otevřeno. Když jsem porodila, dítě neplakalo, ale lékaři mu pomohli se rozplakat,“ popisuje maminka
Osmiletého Hazama a jedenáctiletou Dimu zasáhl útok na dům jejich sousedů v Pásmu Gazy. Hazamovi spadl na nohu kus kovu a poranil ho. Jeho sestra měla zlomenou pravou ruku. Zlomenina jí navíc špatně srostla, než se je podařilo evakuovat za zdravotní péčí do naší nemocnice v jordánském Ammánu. „Hodně jsem se zlepšila. Nemohla jsem ramenem vůbec hýbat. Ale díky fyzioterapii už zvládnu pohnout rukou nahoru a dolů,“ vypráví vděčná Dima.
„Měla jsem nepříjemné myšlenky a záchvaty paniky,“ vzpomíná čtyřiasedmdesátiletá Lidia Bazualyeva. Je jednou z pacientek, kterým jsme poskytli psychologickou podporu kvůli příznakům posttraumatické stresové poruchy způsobené válkou na Ukrajině. „Když jsem měla narozeniny, napočítala jsem 34 lidí, kteří mi popřáli. Měla jsem takovou radost, že jsem se rozplakala,“ říká už šťastnější Lidia, která si mezi lidmi s podobným osudem našla přátele.
Desetiletý Moussa rád staví lego se sourozenci, vybarvuje komiksy a hraje fotbal se svými spolužáky. Tyto činnosti se mohou zdát obyčejné, Moussovi ale pomáhají zvítězit nad problémy, kterým denně čelí: žije totiž s cukrovkou a zároveň se pohybuje v drsných podmínkách zanedbaného a odlehlého libanonského města, kam musel před několika lety se svou rodinou utéct před boji v Sýrii.
Tříletá Sunday žije se svými rodiči a staršími sourozenci v malé vesnici v Jižním Súdánu. Jednoho rána se vzbudila s vysokými horečkami, zvracením a průjmem. V našem zdravotnickém středisku jsme zjistili, že má malárii a choleru. Když se po několika dnech léčby začala cítit lépe, poznali jsme ji jako úplně jiné dítě. Už nebyla slabá a vyčerpaná, ale hravá a usměvavá.
Příběhům našich pacientů a pacientek se věnuje nové vydání našeho časopisu Bez hranic.