Darujte pomoc
BLOG: Isabelle Jeanson z Lékařů bez hranic bloguje z Haiti
Neděle 17.1.2010
Úterý 19.1.2010
Středa 20.1.2010
Sobota 23.1.2010
Úterý 26.1.2010
Úterý 2.2.2010
Situace zůstává kritická, na místě je pouze několik málo humanitárních organizací, přitom stovky těl jsou stále uvězněné v budovách. V celém městě jsem viděla jen 4 nebo 5 náklaďáků a jeřábů pokoušejících se odklízet budovy, aby dostaly lidi ven. Nesmírný pach je všude, kde mrtvá těla hnijí v horku a také na veřejných místech, kde se po stovkách tísní lidé bez přístřeší bez jakýchkoli sanitárních zařízení, bez sprchy, bez latríny. V noci musíme být opatrní, abychom nepřejeli lidi spící na ulicích. Viděla jsem jednoho člověka spát uprostřed křižovatky, jenom aby byl daleko od budov, které mohou v případě dalšího zemětřesení spadnout.
Včera jsme zažili další dva otřesy. První otřesy přišly právě ve chvíli, když zdravotnický tým začínal pracovat v operačním sále v Carrefouru. Naši místní zaměstnanci pokračovali v práci. Když ale přišly druhé otřesy, sestřičky utekly a nechaly za sebou všechno, co na místě dělali. Lidé jsou stále nervózní a obávají se spát uvnitř budov. Také se trochu bojím a to jsem zemětřesení nezažila (spíme ve stanu na hotelovém dvoře, protože zde není dostatek místa pro všechny pracovníky v kanceláři).
V novém operačním sále v Carrefouru jsme provedli první operace v sobotu, pouhých 24 hodin od chvíle, kdy se začal operační sál připravovat!!! To je úžasné vzhledem k tomu, že tým přišel do Carrefouru v pátek odpoledne, aby začal s výstavbou, pouze 2 hodiny poté, co jsme já, vedoucí mise a zdravotní sestra v pátek ráno navštívili tuto prázdnou nemocnici a obhlídli místo.
Večer, během zpáteční cesty z Leogane (vzdáleném asi 1 hodinu od Port-au-Prince), kde jsme vyhodnocovali situaci, jsme narazili na několik kontrolních stanovišť zřízených civilisty. Zrovna vyskakovali na jedno nákladní auto plné mrtvých těl a křičeli na řidiče, protože se chystal vyhodit těla v jejich městě. Lidé byli velice rozzlobeni - ostatně já bych byla také, kdyby někdo v mém městě vyhazoval mrtvá těla. Nás ovšem nechali projet bez problému a zdravili nás.
V ulicích hoří malé ohně, vzduch je plný kouře a páchne. Budovy, beton, dráty a sutiny jsou rozsypané všude po ulicích. V Petionville, kde máme základnu i my, není moc lidí. Někteří spí na cestě vedoucí k našemu dalšímu domu a blokují příjezd. Minulou noc jsme cítili hrozný zápach, protože okna v domě jsou otevřená. Tým je pod velkým stresem, kvůli velmi omezeným chirurgickým možnostem. Včera jsem mluvila s jedním chirurgem, který byl frustrovaný z toho, že nemohl zachránit životy pěti pacientů, kteří potřebovali okamžitou operaci a přitom nebyl k dispozici pořádný operační sál. Potřebujeme více prostoru k provádění operací. Měla by ho poskytnout nafukovací polní nemocnice, pokud vůbec dorazí!
Situace se zhoršuje, protože pacienti, kteří ještě před 3 dny nebyli v kritickém stavu, nyní v kritickém stavu jsou. Lidé začnou umírat na zbytečné infekce: to znamená, že lidé zemřou na infekce, kterým by za jiných okolností šlo zabránit. Je to hrozné, opravdu hrozné, když lidé prosí o pomoc a my nejsme schopni zachránit život všem... (Zpět)
Včera jsem navštívila nemocnici Trinité. Leželo zde měsíc a půl staré miminko, holčička s amputovanou pravou ručičkou a celá zabalená v obvazech. Zdravotní sestra mi vyprávěla její příběh, smutný a zázračný současně. Děvčátko bylo zrovna v nemocnici, když přišlo zemětřesení. Jako zázrakem přežila, když se všechno zhroutilo, a pak byla zachráněna ze sutin. Jenomže nikdo neví, kde je její matka. Je možná, že už nemá žádnou rodinu.
Někteří lidé už začali prodávat jídlo na provizorních trzích a na ulicích je více provozu. Je také slyšet pravidelný zvuk létajících helikoptér. Přichází sem čím dál více záchranných organizací. Náklaďáky a jeřáby si postupně razí cestu skrz budovy ve městě. Nikdo neví, jak dlouho bude trvat prokopat se sutinami a najít pohřešované.
Do nemocnice také přinesli na nosítkách muže se střelným zraněním. Dva lékaři se ihned ujali, nejdříve zkontrolovali, zda je muž při vědomí a cítí své ruce a nohy. Střela prošla krkem a lékaři rozhodli, že je možné pacienta operovat - to znamená, že i v provizorních podmínkách našeho operačního sálu (v tomto případě přepravního kontejneru) je naděje ho zachránit. Nejsme si jisti, kde ke střele přišel.
Mnoho pacientů, které ošetřujeme, opustí naši nemocnici jako jiní lidé. Mnoho z nich musí podstoupit amputaci, protože jejich končetiny byly tak těžce poraněny nebo přímo rozdrceny, že není žádná možnost je zachránit.
Kolega, který je už na své čtvrté misi, se mi svěřil, že je ohromen, protože netušil, že Lékaři bez hranic jsou schopni tak rychle mobilizovat lidské a materiální zdroje potřebné pro řešení této krize. (Zpět)
Dnes ráno jsem se k smrti vyděsila. Doufala jsem, že si o 10 minut déle přispím, protože poslední noci jsem fungovala na 5-hodinovém spánku a teď jsem pomalu ale jistě na dně svých sil. Omyl. Spala jsem ve spacáku na zemi a najednou jsem cítila, že se převaluji ze stranu na stranu. Na chvíli jsem si myslela, že se mi točí hlava z únavy. Tahle myšlenka mě ale brzy přešla, když houpání zesílilo. Vyskočila jsem a hnala se v pyžamu ke dveřím, v matném ranním světle jsem běžela do přízemí k uzamčeným vchodovým dveřím. Neměla jsem klíč, ale naštěstí mě doběhl kolega, odemkl dveře a oba jsme vyběhli ven. Třásla jsem se a pláč jsem měla na krajíčku, on byl na tom stejně. Přežil zemětřesení z minulého týdne, přesto měl odvahu vrátit se do domu, aby vyvedl další dva kolegy, kteří zůstali uvnitř. Srdce mi bušilo. Konečně jsem pochopila, co znamená být zranitelný, vystavený tak ohromné síle.
Tím se začal můj den.
Odpoledne jsem strávila pár hodin v polní nemocnici v Carrefouru. Dovnitř se vstupuje přes tlustou šedou plachtu, která je natažena mezi dvěma stromy naklánějícími se přes cestu v centru města. Tohle je prostor, kde se dělá triáž, obvazují se rány a kde jsou hospitalizováni pacienti. Bolí mě, když vidím tolik zraněných dětí a dospělých. Někteří křičí bolestí, když jim sestra vyměňuje obvazy. Mají vážné popáleniny, infikované rány, zlomené ruce, hluboké rány na hlavě, gangrénu na končetinách - seznam je nekončící.
Vchod do dvora nemocnice vede přes malé dveře v bráně. Tady je chirurgické oddělení, které tvoří prakticky řada lůžek pod dvěma modrými plachtami a stromem. Na jedné straně jsou těhotné, které rodí anebo potřebují císařský řez. Na druhé straně jsou tři lůžka pro vážně zraněné, kteří potřebují např. amputaci.
Naše týmy poskytují chirurgickou péči venku hlavně proto, že personál je příliš traumatizovaný, aby pracoval uvnitř budov. I přesto provedl tým během 5 hodin, které jsem tam strávila, minimálně tři amputace, dvě z nich u malých dětí, odstranil odumřelou tkáň na stehně jedné mladé ženy a provedl císařský řez.
Lidé z týmu jsou už pěkně unavení. Pracují dlouhé hodiny v horku, v přeplněných, hlučných, náročných a stresujících podmínkách. Naštěstí jsme identifikovali kousek od naší nemocnice úplně novou prostornou budovu školy, která nebyla zemětřesením poškozena, a doufáme, že se tam budeme moci v příštích dnech přestěhovat.
Světlem těchto fyzicky a psychicky náročných dní je vždycky narození zdravého miminka. Pod modrou plachtou naší nemocnice jich dnes přišlo na svět osm. Všichni je potřebujeme, abychom pocítili nový život a naději v této rozdrásané zemi.(Zpět)
Všechno se pomaličku mění. Každý den, když jdu do naší kanceláře nebo do našich nemocnic, pozoruji malé změny. Zásoby v našich skladech konečně přibývají, alespoň nějaký pořádek v tom chaosu. Programy Lékařů bez hranic se také vyvíjejí. Mluvila jsem s odborníkem na duševní zdraví a vysvětloval mi, že tato fáze poradenství je většinou o sdílení informací: ujistit se, že lidé vědí, kde se jim dostane zdravotní péče, bavit se s nimi o zemětřesení apod. Lidé začnou mluvit o tom, co prožili, jenom když budou připraveni. Většina ještě plně nevstřebala důsledky toho, co zažili. Může to přijít až za pár dní nebo týdnů, když si uvědomí, co to znamená ztratit domov, člena rodiny, majetek, práci a vůbec ten starý život - život, na který byli zvyklí.
Začínáme také novou etapu v poskytování zdravotní péče, kdy je třeba ošetřovat zranění, která nebyla správně nebo vůbec ošetřena, a kdy je třeba zajistit náležitou následnou a pooperační péči - výměnu obvazů a čištění ran. Týmy se stále soustředí na to, aby ošetřily co nejvíce lidí a zachránily co nejvíce zraněných končetin. Rozhodnutí amputovat ruku nebo nohu není nikdy jednoduché. Naši lékaři, kdykoliv je to možné, nejdříve pacienta léčí, aby se končetinu pokusili zachránit. Ale gangrenózní tkáň ohrožuje život pacienta, protože infekce se z ní šíří do celého těla. Jakkoli amputace může pro pacienta znamenat velký šok, je třeba toto složité rozhodnutí učinit, když jde o záchranu života. Jedna naše lékařka mi včera vyprávěla, že i přes to, že rozhodla o amputaci nohy jednoho chlapce, mladík ji nakonec vyhledal, aby jí poděkoval.
Naštěstí zde začínají fungovat i další organizace, většinou kolem epicentra zemětřesení na jihozápadě Haiti. Může to způsobit mírný zmatek v distribuci pomoci, například když se založí dvě nebo tři nemocnice ve stejné komunitě. Ale hlavní nakonec je, aby lidé měli přístup k nutné zdravotní péči.
Dnes jsem navštívila neobyčejné zařízení: naši nafukovací nemocnici umístěnou na fotbalovém hřišti za školou v centru Port-au-Prince. Je to ideální zařízení pro podmínky, kdy lidé mají strach pracovat v budovách. V této nemocnici jsou dva operační sály, ambulantní i lůžkové oddělení, lékárna a další. Je tak nová, že voní jako čerstvě rozbalený nafukovací člun. V této nemocnici s kapacitou 100 lůžek budeme schopni rychleji ošetřit více pacientů a to bez obav, že na nás a naše pacienty spadnou zdi nebo střecha. Naši místní kolegové se také začali vracet do práce. Budou se zde cítit bezpečněji, obzvláště po hrozné zkušenosti, kdy se jim na hlavy hroutila naše původní nemocnice Trinité.
Znovu jsem také navštívila naše zázračné miminko s amputovanou rukou, které jsem viděla před několika dny v nemocnici. Je to holčička a protože její jméno neznáme, pojmenoval ji jeden z lékařů podlé své dcery, Gabriele. Ukázalo se, že její rodiče zemřeli při zemětřesení a nikdo další se k ní dosud nepřihlásil. Nejenže přišla o ruku, ale při zemětřesení také utrpěla zranění na hlavě, takže musela podstoupit i operaci hlavy. Od lékaře jsem se později dozvěděla, že má horečku. Pro tak malé dítě s tak vážným zraněním to není dobré znamení. Doufám, že přežije i tohle, když už vydržela tolik předtím. Za několik měsíců, až bude mít to nejhorší za sebou, pro ni náš tým najde organizaci, která se o ni postará.
V centru města dnes večer vypukl velký požár. Šíří se tu řeči o rabujících lidech a hořících budovách. Dnes také World Food Programme (Světový potravinový program, WFP) distribuoval jídlo nedaleko naší nemocnice. Byly tu stovky lidí, tlačili se jeden přes druhého, běželi za náklaďáky, když se pokoušely odjet pryč. Na ulicích jsou rozvěšené nápisy namalované na povlečení s textem jako „SOS“ nebo „Potřebujeme jídlo a vodu“. Všichni spí venku, umývají se v ulicích anebo parcích, kdekoli najdou vhodné místo. Strach ze zemětřesení je všudypřítomný. Lidé o něm nemluví, ale jejich chování mluví jasněji než slova. (Zpět)
V každé tragédii se vždy objeví nějaký zázračný moment. Dnes jsem o jednom takovém slyšela vyprávět a druhého jsem se stala přímo svědkem. O prvním mi vyprávěl mladý muž, jehož jméno je Christobal a který pracuje pro Lékaře bez hranic jako řidič. Už dva dny jsme na cestě po severovýchodní části země, abychom vyhodnotili zdravotní potřeby Haiťanů, kteří uprchli z Port-au-Prince. Ve dnech následujících po zemětřesení nastal exodus obyvatel z metropole. Tisíce lidí odcházely do venkovských nemocnic ve snaze najít zdravotnickou pomoc, kterou ochromené město již nemohlo nabídnout.
Než jsme dnes ráno opět vyrazili na cestu, povídala jsem si s Chistobalem. Ptala jsem se ho - jako se ptám všech kolegů - jak ho zemětřesení zasáhlo. Vyprávěl mi, že jeho dům byl zničen, ale jeho manželka a dva malí synové přežili. Nyní bydlí na ulici jako každý jiný.
Navzdory všemu přišel Christobal hned na druhý den po zemětřesení do kanceláře Lékařů bez hranic a hlásil se do práce. V kanceláři se pak dozvěděl, že jedna z našich kolegyň je pohřbená zaživa v troskách domu, ve kterém bydlela. Zasypala ji dvě patra domu, ale někdo přesto zaslechl její tlumený křik. Bylo jasné, že v nejlepším případě bude trvat 48 hodin, než se na místo dostanou nějací záchranáři nebo jeřáb, a tak se Christobal a další tři kolegové rozhodli pokusit se ji vyhrabat z trosek holýma rukama.
Existovalo přitom značné riziko, že jakýkoliv pohyb destabilizuje zbylé části domu, které dosud stály, a všechny zahynou. 13. ledna kolem 11. dopoledne, 15 hodin poté, co udeřilo zemětřesení, začali Christobal a jeho kolegové vytahovat kusy betonu, zkrouceného kovu a další trosky. Podařilo se jim vytvořit tunel v sutinách dostatečně široký na to, aby se jím jeden člověk mohl plazit po břichu. Právě ve chvíli, když byl jeden z nich uvnitř tohoto tunelu, přišly další otřesy. Budova se zatřásla, ale nic nespadlo ani se vážně nepohnulo. Po 5 hodinách se jim podařilo dostat k zavalené kolegyni a vytáhnout ji ven. Vyvázla se škrábanci a modřinami, naštěstí ale neměla nic zlomené. To, že přežila, byl opravdu zázrak. Ale nebyl by možný bez obětavosti a odvahy, s jakou Christobal a jeho kolegové riskovali své životy, aby ji zachránili. Sama nevím, jestli bych já byla něčeho takového schopna…
Nu a druhý zázrak jsem sama prožila o chvíli později ještě téhož dopoledne. Přijeli jsme právě do nemocnice ve městě Dajabon, které je kousek za hranicemi v Dominikánské republice, asi 10 hodin jízdy od Port-au-Prince. Přijeli jsme sem s kolegy zjistit, jaká je situace a jaké jsou potřeby pacientů, kteří sem přišli po zemětřesení. Když jsme vstoupili na pooperační oddělení, jedna mladá zraněná žena na mě zamávala, abych šla k jejímu lůžku. Když jsem k ní přišla, potichoučku mi začala říkat něco španělsky. Nebylo jí skoro slyšet, ale přesto jsem poznala, že je to ve skutečnosti Haiťanka.
„Jsem zdravotní sestra,“ řekla. „Pracovala jsem pro Lékaře bez hranic v Port-au-Prince. Byla jsem zrovna v naší nemocnici, když přišlo zemětřesení.“
„Vy jste pracovala v porodnické nemocnici?“ zeptala jsem se jí.
„Ano.“ Odpověděla. „Při zemětřesení jsem se zranila, ale moje rodina mě našla - a pak mě odvezli sem do Dajabonu.“
Právě dnes ráno uctili Lékaři bez hranic ve všech svých kancelářích po celém světě minutou ticha památku kolegů, kteří při zemětřesení zahynuli. Šance, že by se mi ještě podařilo najít jednu z našich pohřešovaných zdravotních sestřiček na nemocničním lůžku někde v Dominikánské republice byla minimální. Jsem moc vděčná za to, že jsem mohla obnovit kontakt s někým, kdo už se zdál být navždy ztracený. (Zpět)
Tři týdny po ničivém zemětřesení na Haiti nastal pro Isabelle Jeason z Lékařů bez hranic čas odjezdu. Toto je její poslední blog…
Bála jsem se tohoto dne, protože není jednoduché se rozloučit. Získala jsem velký respekt k Haiťanům a oblíbila jsem si je, protože navzdory onomu ničivému neštěstí si stále uchovávají svoji důstojnost.
Příští týden touto dobou už budu pracovat v pohodlí kanceláře a bát se o lidi, které jsem tady potkala a kteří na mě udělali tak hluboký dojem. Jako malá Gabrielle, která stále ještě bojuje o život. Nebo krásná 19-letá Sinthia, která má horečku a leží v naší nemocnici se zraněnou nohou. 4. ledna porodila, její malá holčička ale zemřela několik dní po zemětřesení, protože, jak mi sdělila, jim byla zima, když musely spát v noci na ulici. Budu myslet na Ste-Amise a její čtyřměsíční miminko. Také čeká na nemocničním lůžku se zafixovanou nohou, zatímco její čtyři další děti žijí pod prostěradlem na ulici. Já mám možnost odjet, ale lidé, které jsem tu potkala, se budou každé ráno probouzet do této ponuré reality.
Naše týmy stále rozšiřují naše zdravotnické programy. Máme nyní několik míst v Port-au-Prince, Leogane a Jacmel, kde poskytujeme nejenom chirurgickou péči pro zraněné, ale také rehabilitace, transplantace kůže, terapeutickou výživu pro podvyživené děti, porodnickou péči, poradenství a dlouhodobou péči stovkám našich pacientů. Fyzické rány se časem zahojí, ale rány na duši budou také potřebovat speciální péči. Hodně lidí mi říká, že nechtějí myslet na to, co se stalo, protože nechtějí znovu zažívat tu hrůzu. Dnes jsem mluvila s Elizabeth, která byla vážně zraněna, ale také trpí depresemi. Byla tichá, uzavřená do sebe a občas plakala. Je pro ni příliš těžké unést to, co se jí stalo, ztrátu toho mála, co vlastnila, ztrátu domova. Co bude s její budoucností? Kde bude žít? Mrzí mě, jak málo jim mohu pomoci. Jakmile budou fyzicky v pořádku, budou tito lidé potřebovat práci a domov, kde by mohli žít v bezpečí.
Díky průzkumům, které jsme provedli minulý týden, jsme viděli, jaká úžasná solidarita se rozmohla s oběťmi zemětřesení, kterým se podařilo opustit Port-au-Prince a dostali se do okolních i vzdálenějších menších měst. Mají zdarma zdravotní péči jak na Haiti, tak v sousední Dominikánské republice. Lékaři dobrovolně nabízejí svoji pomoc a starostové měst organizují autobusy, které vyzvedávají lidi z Port-au-Prince a přivážejí je do svých měst i domovů. Solidarita lidí je to nejkrásnější, co vidím uprostřed všeho toho neštěstí. Haiťané pomáhají jeden druhému, riskují své životy a vytahují přátele a ostatní lidi ze sutí, dělí se o tu trochu jídla, co mají, hostí tucty lidí bez domova ve svých domech na venkově a dávají pozor na lidi, když spí venku na ulicích v Port-au-Prince. Naději také přinášejí mnohé organizace, které se snaží pomáhat, jak jen mohou. Starostové měst najali stovky lidí na úklid sutin z ulic, aby zde byl opět pořádek a čistota. A lidé staví male stánky a prodávají ovoce v táborech okolo města. Život musí jít dál.
Moje poslední přání před odjezdem je, abychom my šťastnější, nezapomněli na Elizabeth, Sinthiu, Ste-Amise či Gabrielle hned, jakmile štáby vypnou svoje kamery. Protože oni ponesou tíhu této katastrofy i nadále. Jediné, co mi dovoluje je tu za sebou zanechat, je fakt, že přinejmenším naše zdravotnická pomoc potrvá tak dlouho, jak ji budou potřebovat. (Zpět)