Blog z Tádžikistánu: Zákulisní intriky

Dr. Kartik Chandaria je pediatr, který začal pracovat s Lékaři bez hranic v roce 2007 v pediatrické nemocnici v Libérii. V současnosti zakládá nový projekt Lékařů bez hranic pro léčbu dětské tuberkulózy v Tádžikistánu. Na svém blogu vypráví nejen o životě v nemocnici, ale také o složitém vyjednávání s místními autoritami...

Baktyor je čtyřletý chlapec se dvěma černými předními zuby a velkýma očima, který pošťuchuje svého bratra. Nic netuší o tom, jaké napětí způsobuje v našem oddělení, zatímco si hraje s čínským plastovým autíčkem. Jeho příběh je jedním z těch, nad kterými zůstává rozum lékaře stát – je uvězněn v chaosu zmatených rozhodnutí a politických jednání, která často pacienty a vědu neberou v potaz.

Tuberkulóza obcházela Baktyora jako tichá hrozba. Jeho matka, teta i bratranci se léčí z multirezistentní tuberkulózy. Tři bratranci a dvě tety i přes nasazenou léčbu zemřeli. Baktyor byl akutně ohrožen nákazou, ale dosud se u něj neprojevovaly klasické příznaky tuberkulózy.

Nemoc se často neprojeví na první pohled a pravdy se lze dobrat jen za pomoci čekání a trpělivosti. V průběhu půldruhého měsíce Baktyor nepřibíral na váze a nakonec se u něj dříve nezjistitelná nemoc projevila. Rentgen ukázal bílé stíny (infekci) v jeho pravé plíci. Má opravdu tuberkulózu a vzhledem k pobytu v blízkosti matky je pravděpodobné, že trpí multirezistentní variantou nemoci, která není léčitelná běžnými léky.

Když máme diagnózu, musíme ho začít léčit. Vysvětluji Baktyorovu otci povahu nemoci, ale cítím, že je z neznámého důvodu odtažitý. Zeptal jsem se na to jednoho z místních spolupracovníků Lékařů bez hranic.

Otec prý slyšel, že sem přicházejí cizinci a experimentují na lidech. Rafiq, první dítě které jsme léčili s multirezistentní tuberkulózou, zemřel a jeho matka řekla jiným lidem, že to bylo kvůli podaným lékům. To mě rozčílilo. Jako doktor cítím povinnost obhajovat, že to, co děláme, je eticky i lékařsky správné. Rafiq nebyl žádný experiment. Kdo jsou ti cizinci, o kterých otec mluví? Jsme to my, nebo někdo jiný? Nestalo se to v minulosti během občanské války?

Život chudých rodin není nikdy jednoduchý. V tomto sytému fungují určité politické mechanismy, které dělají z rozhodování noční můru. Státní nemocnice chce poslat dítě pryč, protože by mohlo nakazit jiné děti. Diskutuji s jeho otcem. Jeho tvář je plná vrásek a na rukou má odřeniny – znamení tvrdé dřiny a nedostatečného vzdělání. Jeho společenské postavení navíc komplikuje to, že je bez práce. Žije ve vesnici vzdálené 7 km od nejbližší kliniky. K jeho domu kvůli špatné silnici nejezdí žádná veřejná doprava. Je ponechán v domě o samotě a bez práce, jak je tomu v případě mnoha rodin zasažených tuberkulózou. Nemá žádnou možnost, jak zajistit léky pro malého Baktyora. Prosím proto úředníky, aby dovolili Baktyorovi zůstat v nemocnici, ale moje bezmoc je očividná a chlapec je ještě ten den propuštěn.

Moc je zvláštní fenomén. Moje ztráta moci znamená její zisk pro někoho jiného, a tak se neustále točíme v kruhu. Zatímco tohle šílenství pokračuje, Baktyor první noc zůstává se svým otcem a strýcem. Následující den se s nimi z novu potkávám. Baktyor se pokusí utéct, protože se bojí nového prostředí. Hlásím situaci nadřízeným v Lékařích bez hranic a situace v nemocnici, kde působíme, eskaluje. Koná se schůze, lidé zvyšují hlas, někdo říká, že „kdyby tohle bylo tvé dítě, nedopustil bys to.“

Na ministerstvu zdravotnictví je mnoho politiků a každý sleduje své cíle. V tomto systému je podřízení se druhému známkou slabosti. Osoba, která celou situaci způsobila, z toho chce něco získat, ale my nemáme co nabídnout. Nakonec dostáváme povolení, že dítě může zůstat dva týdny v nemocnici, a my zatím zrekonstruujeme oddělení pro děti trpící multirezistentní tuberkulózou. Baktyor může zůstat a moc je zase v rovnováze.

Zdejší zdravotnictví zavírá oči před dětmi trpícími multirezistentní tuberkulózou, což snižuje kvalitu a dostupnost zdravotní péče. Pacienti a rodiny nemají důvěru v lékaře, kteří nepřipouštějí žádné dotazy, zvláště od lidí s nízkým vzděláním.


Lékaři bez hranic a naše nové metody tu zatím nejsou takovými spasiteli, jakými bychom chtěli být. Potřebujeme si vybudovat důvěru, a to vyžaduje čas. Mezitím budou v debatě o dosažení správné věci stále dominovat emoce.

Občas to není jednoduché, ale o tom nevinný Baktyor zatím naštěstí nic netuší.

Lékaři bez hranic bojují s multirezistentní tuberkulózou v mnoha zemích. Čtěte více o této plíživé hrozbě.