Darujte pomoc
Chirurg Paul McMaster o práci chirurga v Sýrii
Britský chirurg Paul McMaster se nedávno vrátil ze Sýrie, kde pečoval o zraněné na operačním sále zřízeném v jeskyni a poté na farmě. S prací ve válečných zónách má už široké zkušenosti, ale situaci v Sýrii označuje za „více ubíjející druh nebezpečí“ než jinde...
Přiletěli jsme do Turecka a pak se vydali do nízkých hor poblíž hranic. Tam nás vyzvedl průvodce, který nás převedl přes kopce a lesy do Sýrie.
V konfliktní oblasti na severozápadě Sýrie působí čtyři chirurgické týmy Lékařů bez hranic. Náš tým pracoval v jeskyni. Dovnitř se vstupovalo velmi malým vchodem. Uvnitř byl nafukovací stan s operačním sálem a šest lůžek intenzivní péče. Všechno se odehrávalo v tomto malém prostoru, a tak se lidé často obtížně vyhýbali a bývalo to hektické. Ale i tak je úžasné, že se nám podařilo vytvořit sterilní chirurgické prostředí v prašné křídové jeskyni.
Bydleli jsme v malé vesnici vzdálené asi 15 minut chůze. Většina z nás spala na podlaze ve sklepě místní mešity. Místní lidé byli rádi, že tam jsme. Každý den pro nás jedna paní z vesnice napekla spoustu chlebových placek, které spolu s fazolemi tvořily většinu naší stravy.
Velká část populace opustila oblast a odešla do uprchlických táborů na druhé straně hranice s Tureckem. Mnoho starých lidí, žen a dětí však zůstalo a teď musí čelit bombardování a vrtulníkům.
Vrtulníky většinou pomalu krouží nad městy a pak shazují bomby. K bombardování měst a vesnic dochází každý den.
Když bomby vybuchnou v horách, vytvoří to obrovskou ránu, která se odráží mezi kopci a pochopitelně děsí místní lidi. Poslední den našeho pobytu v jeskyni dopadly bomby jen několik stovek metrů od nás. Jeskyně se roztřásla a sypal se na nás prach. Je to pro všechny velmi nepříjemné, zvláště pro zraněné pacienty a děti.
V našem týmu byl chirurg, anestetik, sálová sestra, dva lékaři a jedna asi 30letá syrská sestra, která nás všechny inspirovala – nikdy nebyla unavená, stále měla vše pod kontrolou a usmívala se. Pomáhalo nám také asi 11 mladých žen z okolních vesnic, které se pomalu učily základní ošetřovatelské postupy.
Většinu našich pacientů tvořili civilisté – staří lidé, ženy, děti, batolata. Mnoho jich bylo zraněno při bombardování a měli rány od střepin. Některé úrazy nebyly tak závažné po fyzické stránce, ale pacienty velmi zatěžovaly psychicky a emocionálně.
Jednou v noci nás zavolali ke dvěma ustaraným ženám se třemi křičícími dětmi. Jejich dům bomba srovnala se zemí a děti poranily střepiny v obličeji. Jejich zranění nebyla životu nebezpečná, ale způsobila jim spoustu stresu a bolesti.
Jinou noc k nám vzrušený zástup bojovníků přinesl asi 40letého muže. Byl postřelen do hrudníku. Měli jsme jen malé zásoby krve a jeho stav byl tak vážný, že jsme pochybovali, že přežije do rána. Nakonec se z toho ale dostal. Jeho odhodlání bylo opravdu výjimečné.
Pamatuji si dalšího muže, který přišel se závažným zraněním nohy. Rána prošla končetinou a poranila nerv, ale minula tepnu. Při výbuchu přišel o dva nebo tři členy své rodiny. Operovali jsme ho, ale pak ztratil všechnu vůli k uzdravení - přišel o svůj domov, mnoho členů rodiny a navíc musel čelit možným doživotním následkům svého zranění. Pro lidi je to tu opravdu těžké.
Za posledních pět nebo šest týdnů jsme provedli asi 100 operací a ošetřili mnoho dalších úrazů. Viděli jsme také diabetiky, kterým došly léky, astmatické děti, ženy potřebující císařský řez. Ti lidé neměli více než rok přístup k odpovídající zdravotní péči. Někteří se možná mohou dostat k léčbě za hranice do Turecka, ale pro mnoho jiných to nepřipadá v úvahu.
V případě válečných úrazů je práce chirurga velmi jednoduchá. Musíte zastavit krvácení a poradit si s poškozenými vnitřními orgány. Problémy nastávají až v rekonstrukční fázi – věci jako fyzioterapii, rehabilitace a specializovanou ortopedickou péči jsme v jeskyni prostě nemohli zvládnout.
Když začalo být jasné, že v jeskyni si s takovým množstvím případů, které k nám přicházely, neporadíme, přesunuli jsme náš tým spolu s pacienty na jiné místo. Byla to farma, takže nešlo o pronikavé zlepšení.
Nová nemocnice byla zřízena v podlouhlé otevřené budově. Logistici za pouhé čtyři nebo pět dní postavili nafukovací operační sál, sterilizační jednotku, místo pro třídění pacientů, ambulantní ordinaci a lůžkové a pooperační oddělení. Byl to opravdu pozoruhodný výkon.
Nebyly to ideální podmínky, místo stále trochu připomínalo farmu, ale měli jsme mnohem více místa k práci. Polovinu pacientů jsme přesunuli ve čtvrtek, druhou polovinu v pátek a v sobotu už jsme v nové lokalitě operovali.
S Lékaři bez hranic jsem pracoval na mnoha nebezpečných místech, ve válečných zónách na Srí Lance, Pobřeží slonoviny nebo v Somálsku. Zatímco v těchto zemích hrozilo nebezpečí hlavně na zemi, v Sýrii hrozba vždy přichází ze vzduchu. Když nad vámi krouží vrtulníky, je to mnohem více ubíjející druh nebezpečí.
Mnoho míst připomíná města duchů plná vyhořelých nebo zničených budov. Ve vzduchu tu visí beznaděj a zoufalství. Mnoho lidí žije ve sklepech. Už osm nebo devět měsíců nemají elektřinu. Situace je opravdu špatná a blíží se zima. Myslím, že pro místní obyvatele to bude těžké a nejvíce budou trpět ti nejzranitelnější. Pro civilisty hřející se u malých ohýnků ve sklepech to bude dlouhá, tvrdá, studená a nebezpečná zima.