Condition Critical: Hlasy z války ve východním Kongu

Lékaři bez hranic provozují psychologický program ve městě Kitchanga. Mnoho z lidí, které přijímají, jsou ženy, které utrpěly psychické či sexuální násilí. Tato 54letá žena podrobně líčí, co se jí přihodilo týden před tím, než poprvé navštívila Lékaře bez hranic:

Když ozbrojené skupiny začaly přicházet do naší vesnice, trávili jsme noc v buši. Vždy přicházeli v noci a každého bili. Můj manžel byl ošklivě zbit a několik lidí zemřelo. Když jsme viděli, že přichází každý den, opustili jsme naše domovy a byli jak zvířata, co žijí v buši. Když zjistili, že již nepřespáváme ve vesnici, začali nás hledat v buši. Kdo neměl nic, co mohl dát banditům, byl zabit. Každý den si lidé vyprávěli o někom, koho znali, a kdo byl ubit či ubodán k smrti. Bandité řekli, že les patří jim, ne nám. Řekli nám, že noc jim také patří. Tak jsme shromáždili veškerý náš majetek a přišli sem do tábora.

Od té doby žiji tady v táboře. Jednoho dne jsem společně s dalšími hledala jídlo mimo tábor, když jsme uslyšely výstřely přicházející ze všech stran. Utíkali jsme a rozptýlili se v lese. Byla jsem se dvěma mladými lidmi, a přímo přede mnou byli zabiti. Vrhla jsem se na zem, zatímco zabíjeli lidi za mnou. Pokračovali v pronásledování a střelbě. Spadla jsem na zem, a když mě chytili, znásilnili mě. Když skončili, jeden z nich na mě namířil, ale ostatní ho zadrželi a místo toho mě pořezali noži. Nyní mám řezy všude na těle, dokonce i na nohou.  Když skončili, chystali se mě zabít, ale jeden z nich jim řekl, aby to nedělali.

Moje srdce pořád tluče příliš rychle. Jsem vyděšená, kdykoli jdu sbírat jídlo – jak mi to mohli udělat? Je zde tolik lidí, kteří jsou zranění, jsem stále vystrašená, že by mě mohli zabít. Předevčírem šly nějaké ženy hledat dříví na svá pole. Byly zahnány výstřely a bandité sebrali vše, co nashromáždily. Nikdo se nyní neodvažuje vrátit se domů.

Dvanáctkrát jsem porodila. Osm z mých dětí je již pohřbeno. Probdím noci a ráno bývám unavená. Přemýšlím o mnoha věcech. Myslím na lidi, které jsem ztratila a na ty, které jsou stále tady. Myslím na moje děti, co zemřely. Myslím na své dítě, které pohřešuji a nevím, zda je živé či mrtvé. Kdykoli jsem se svými přáteli, skončím vyprávěním o znásilnění, které jsem zažila. Pomáhají mi, občas mi dají jídlo, a pokud mi nic dát nemohou, je to proto, že sami nic nemají. Někteří přátelé mi dali hrnky na pití, jídlo nebo přehoz na nošení. A jedna žena, která utrpěla ty samé věci, mi řekla, abych navštívila Lékaře bez hranic. Hned jak mi řekla o Lékařích bez hranic, jsem šla přímo sem.