Demokratická republika Kongo: Násilí v Severním Kivu je všudypřítomné

Na konci roku 2011 se Lékaři bez hranic stali v Masisi v provincii Severní Kivu na východě Demokratické republiky Kongo terčem násilného útoku. Tento incident organizaci přinutil k omezení aktivit v období od listopadu 2011 do dubna 2012. Lékaři bez hranic své aktivity v oblasti opět obnovili, ale bezpečnostní situace zůstává napjatá. Anna Halford působila čtyři měsíce v Masisi jako projektová koordinátorka. V rozhovoru přibližuje způsoby, jakými práce Lékařů bez hranic pomáhá místním obyvatelům vyrovnat se s každodenním násilím.

Jak Lékaři bez hranic po loňském útoku znovu zahajovali své aktivity?

Ihned po útoku jsme projekt omezili na několik nejzákladnějších aktivit řízených dálkově. Pracovali jsme především v nemocnici a dvou zdravotních centrech. Všechny výjezdové aktivity jako mobilní kliniky, sanitky a referování pacientů jsme zastavili. Museli jsme také ukončit všechny osvětové aktivity ve vzdálenosti větší než 5 km. Našim cílem bylo postupně obnovit celé spektrum aktivit, a to se nám také nakonec podařilo. Celý mezinárodní tým se vrátil, pozice jsou obsazeny a dokonce jsme otevřeli nová místa. Momentálně se náš tým skládá z 10 – 15 mezinárodních a asi 70 místních spolupracovníků. Obnovení aktivit bylo poměrně jednoduché, protože náš tým stále udržoval nemocnici v chodu. Některá zdravotní střediska prošla těžkým obdobím, protože se nemohla spoléhat na sanitky. Teď už se však lidé vracejí zpět.

Jak se situace změnila v posledních měsících?

Obecná situace se nezlepšila. Pracujeme v komunitách, které trpí extrémní úrovní násilí. Násilí je všudypřítomné. Místní lidé už to vnímají téměř jako normální stav. Dochází k neustálému rekvírování ze strany ozbrojených skupin. Když jdete na trh prodat dřevo nebo se vracíte zpět, musíte zaplatit. Je normální být oloupen. Lidé se na to připravují – například s sebou na cesty neberou všechny své děti, aby nebyli napadeni najednou. Když jsou nemocní, raději čekají doma a nejdou do zdravotního střediska – bojí se vyjít ven, opustit své pole nebo děti. A když už se dostanou do nemocnice, je někdy příliš pozdě. I když nejsme přímými svědky násilných útoků, s jejich důsledky se setkáváme každý den – rodící ženy, které přišly do nemocnice příliš pozdě, zranění lidé, kteří museli čekat čtyři dny v lese a vyhýbat se ozbrojeným skupinám.

(Pacienti čekající před nemocnicí v Masisi. Foto © Peter Casaer).

S jakými zdravotními problémy se v nemocnici setkáváte?

Průjmy, malárie, gynekologické a porodní potíže, podvýživa. Jsou tu také chronické nemoci, jako srdeční choroby, cukrovka a podobně, ale většinu případů tvoří nemoci, se kterými bychom si v Evropě nedělali starosti, např. spalničky nebo respirační infekce, které normálně nejsou smrtelné. Ale v kontextu špatného zdravotnického systému a neustálého násilí mohou mít tyto infekce závažné následky. Je nespravedlivé, že děti stále umírají na spalničky – ale jak je máme naočkovat, když se do některých oblastí nemůžeme dostat? Není na to jednoduchá odpověď, ale stále se s tím nemohu smířit. To samé platí pro podvýživu. Půda je tu tak úrodná, že stačí cokoliv hodit na zem a ono to začne růst – neměla by tu být žádná podvýživa. V nemocnici Lékařů bez hranic je více než čtvrtina všech chirurgických zákroků věnována obětem násilných útoků. To vyžaduje mnohem více času než např. rutinní císařský řez. Když ale tyto případy zaberou více než polovinu dne, co mají dělat ostatní pacienti? Následky násilí jsou obrovské…

Jak Lékaři bez hranic v tomto kontextu působí?

Udržováním dialogu se všemi. Vytváříme si síť, která pomáhá k tomu, aby nás tu přijali: znám jednoho muže, protože jeho žena přišla do nemocnice, a ji zase znám přes řetěz přátel. Snažíme se udržovat dialog neustále, i když je to někdy únavné. Musíte tisíckrát odpovídat na stejné otázky tisícům lidí. Hlavní je náš základní princip péče o každého pacienta bez rozdílu. Důležité je také to, že naše péče je bezplatná. Mnoho lidí si tu totiž nemůže dovolit platit za zdravotní péči. V jiných zdravotnických zařízeních musí zaplatit pět nebo deset dolarů za jednoduchou operaci, a to je pro mnoho lidí opravdu složité. Dobré jméno nám také dělá kvalita naší péče a transparentnost našich zdrojů.

Pravděpodobně značných zdrojů, když jde o tak rozsáhlé potřeby…

Rozsah potřeb místní populace je zjevný, a to dodává našemu týmu motivaci. Zůstávají v klidu, protože odvádějí dobrou práci. Mobilní kliniky nám umožňují přístup k pacientům, kteří se bojí cestovat. Za jeden měsíc jsme asistovali u 330 porodů, 320 dětí přežilo. V jiných oblastech v Kivu je přitom míra úmrtnosti děsivá. Nedá se to vůbec srovnat. Víme, že pomáháme lidem, a snažíme se pomoci co největšímu množství. Během našich výjezdů s mobilními klinikami nacházíme závažně nemocné děti a vždy se je snažíme dovézt do nemocnice v Masisi. Na to, kam je umístíme, se ptáme až v druhé řadě. Lůžkové oddělení je plné? Nic se neděje, dáme další matrace na podlahu. Naši logistici řeší takové problémy, jako třeba zda je možné připojit třetí dítě na jeden kyslíkový přístroj, protože lékaři říkají, že to zkrátka jít musí. Je to určitý zdravotnický utilitarismus – potřeby pacientů jsou nade vše. A lidé to oceňují: hlídač na kontrolním stanovišti nám vždy dává banány, protože jsme mu zachránili nohu. Lidé nám ukazují své děti na ulici a připomínají nám, že porod byl těžký, ale děti jsou v pořádku…

(Tábor pro vysídlené osoby v Bukombo poblíž Masisi. Foto © Peter Casaer).

I přes napjatou bezpečnostní situaci Lékaři bez hranic v provincii Severní Kivu pokračují v poskytování bezplatné zdravotní péče ve 4 referenčních nemocnicích, 12 zdravotních centrech a 4 ordinacích. V provincii Jižní Kivu provozují 4 referenční nemocnice, 19 zdravotních center a 5 ordinací. Dále je v provozu i několik středisek pro léčbu cholery, mobilní kliniky a pohotovostní aktivity dle potřeby. V projektu v Masisi bylo v roce 2011 provedeno 105 681 zdravotních vyšetření. V nemocnici v Masisi bylo v roce 2011 hospitalizováno 7 226 pacientů a Lékaři bez hranic tam pomohli u 3 947 porodů. V provincii Severní Kivu Lékaři bez hranic působí také ve městech Walikale, Mweso, Pinga, Kitchanga, Nyanzale a Rutshuru.

O činnosti Lékařů bez hranic v Demokratické republice Kongo se více dočtete ZDE.

V jednom z projektů v provincii Jižní Kivu také působí pediatr Lékařů bez hranic Dr. Chris Bird, který o svých zážitcích pravidelně vypráví na svém blogu.