DRK/Severní Kivu: Je třeba léčit i duševní rány

Psycholožka Nathalie pracovala rok v Severním Kivu s pacienty, kteří byli ošetřeni týmy Lékařů bez hranic nebo přijati do jejich nemocnic. V rozhovoru přibližuje aktivity v rámci psychologické podpory Lékařů bez hranic, spuštěné v roce 2009 v provincii Severní Kivu v Demokratické republice Kongo (DRK), která je již několik let sužována ozbrojeným konfliktem.

Je to již rok, co je psycholog součástí týmů Lékařů bez hranic pracujících v Severním Kivu. Jaký je smysl jeho přítomnosti v tomto konfliktem sužovaném regionu na východě Demokratické republiky Kongo?

V nemocnicích v Rutshuru a zdravotnickém středisku v Naynzalé, kde pracujeme, se snažíme poskytovat kompletní péči. Týmy Lékařů bez hranic léčí nemoci nebo fyzická zranění, jako například střelná zranění. Kromě toho také nabízíme komplexní psychologickou péči pro zranění, která nemají fyzický charakter. Úkolem psychologa je zabývat se zraněními, která nejsou vždy viditelná, ale i přesto jsou závažná. Například zážitek agrese je jedno z takových „zranění“, které v pacientovi dlouho přetrvává a přitom nemusí být nějak traumatické. Od počátku jde o to společně s pacientem pochopit, co v něm bylo zasaženo. Role psychologa také spočívá ve vytvoření podmínek, aby se lidé mohli vypovídat, vyjádřit své pocity a odpoutat se od reality. A nakonec jim pomoci určit jejich možnosti.

Psychologické konzultace nejsou v Kivu běžnou praxí. Jak se k Vám pacienti dostávají?

Starám se o pacienty, které mi doporučí ošetřovatelé v nemocnici. Zaznamenají, kdo je smutný, kdo se izoluje, nemluví s ostatními nebo nedělá pokroky v léčbě. Všímají si také poruch chování, zda jsou pacienti neklidní. Já je poté, pokud je to možné, spolu s lékaři navštívím a určím, zda pacient potřebuje psychologickou péči.

Bývají to oběti násilí, pacienti se střelným či bodným zraněním, oběti znásilnění nebo lidé, jejichž dům byl vypálen. Napomáhám také v případech, kdy matka porodí mrtvé dítě, nebo asistuji lékařům při sdělování diagnózy pacientům, kterým již nezbývá žádná naděje. Stejně tak v případech dlouhodobých hospitalizací. Pacienti se chtějí vrátit domů, protože tam zanechali své děti nebo nestihli období setí, což může mít pro rodinu dramatické důsledky.

Pečujeme také o pacienty s intenzivní péčí nebo jejich příbuzné. V těchto případech začínáme pracovat nejdříve s příbuznými, což je nejlepší pro podporu samotných pacientů. Protože pokud bude matka pacientky popálené na 45% těla neustále plakat, těžko své dceři pomůže.

Jaké jsou nejčastější psychické problémy, které léčíte?

Jedná se o běžné problémy, od strachu ze smrti, že nebudou moci vychovat své děti, po obavy, že nenajdou své místo v rodině nebo společnosti. Tyto problémy se ale liší díky trvajícímu válečnému konfliktu, během něhož jsou rodinná a společenská pouta narušena a státní instituce slabé na to, aby řídily sociální vztahy. Pocit bezpečí je zde často velmi ohrožen.

U žen se problémy točí hlavně kolem dětí. Jedna žena se bojí mít další dítě, protože měla protrženou dělohu a bojí se, že umře. Jiná žena nemá po devíti těhotenstvích ani jedno živé dítě. Ptá se, zda bude moct mít děti, ve hře je také její místo v manželově rodině. Mít děti znamená je také uživit, ale jak se vrátit na pole, kde docházelo k násilnostem? Jsou to také převážně ženy, které doprovází pacienty. V případě epileptického záchvatu jsou to opět ženy, které se často popálí, během vaření totiž spadnou na oheň či horký hrnec. Ve skutečnosti pracujeme v 80 % případů se ženami.

Co se týče mužů, jsou to hlavně případy násilí. Jeden muž se ptá, zda se uzdraví a bude se moci s vnějším fixátorem na noze vrátit domů a podpořit svoji rodinu. Dětí ošetřujeme dost málo. Jedná se spíše o děti, které jsou hospitalizovány na ortopedii nebo děti mezi 7 – 8 roky trpící podvýživou.  Ta totiž s sebou nese i jiné problémy, například deprese.

Říká se, že obyvatelé tohoto regionu snesou opravdu hodně. Co si tom myslíte?

Za sebe si myslím, že je zde velice silný vliv náboženství a to může bránit racionálnímu myšlení. Vysvětlím to. Pacient, který se stal obětí násilí, si může myslet, že to byl Bůh, který ho potrestal. Nemůže se ale zlobit na Boha. Myslí si, že pokud se rozhněvá na Boha, riskuje tím další potrestání. Jediné co tedy může udělat je uzdravit se, modlit se a doufat, že nebude napaden znovu.

Lékaři bez hranic se starají o velký počet obětí sexuálního násilí. Co děláte v těchto případech?

O tyto oběti se starají zdravotní sestry Lékařů bez hranic. Kromě lékařské péče se jim více věnují a naslouchají jim. Pokud vidí, že nějaké žena potřebuje psychologickou péči, upozorní mě a já jim poskytnu konzultaci. Měla jsem případ jedné velmi mladé dívky, která v důsledku znásilnění otěhotněla. Pomohli jsme jí připravit se na příchod dítěte. Ze začátku mluvila o dítěti jako o netvoru, který během porodu zemře. Poté se však její přístup změnil, začala se na miminko těšit. Na konci těhotenství řekla: „Nosila jsem ho 9 měsíců, je to moje dítě“. Naslouchat těmto ženám, umožnit jim říci neakceptovatelné věci jako „nechci toto dítě“, to tvoří součást mé práce.