DRK/Uganda: Kvůli zuřícímu konfliktu v DRK lidé hledají útočiště v sousední Ugandě

Civilisté prchající před konfliktem v Demokratické republice Kongo (DRK) do sousední Ugandy mají strach vrátit se domů. Bojí se násilí, masakrů a násilného odvodu do armády nebo ozbrojených jednotek rebelů. Občasné zprávy, které dostávají od příbuzných, je utvrzují v přesvědčení, že život doma není bezpečný.

Zde přinášíme příběhy některých, kteří utekli z DRK a nyní hledají útočiště v Ugandě. Ve dne i v noci putují s těmi málo věcmi, se kterými se jim podařilo uprchnout, a dávají pozor na své děti, aby se neztratily v davu lidí prchajících z Konga.

Uprchlíky nejprve čeká tábor Matanda vnedaleko hraničního přechodu v Ishashe a pak cíl jejich cesty, tábor Nakivale. Životní podmínky v táboře jsou složité a šance na lepší život jen omezená.

Winana

Winaně je 16 let a nedávno předčasně porodila chlapečka. Kongo opustila společně s manželem před 6 týdny. Prchali před boji v oblasti Uganza. Zdejší obyvatelé se rozhodli masově opustit své domovy poté, co se doslechli o masakrech. Když odcházeli z vesnice, nevěděli ještě, kam půjdou. Cestou jim doporučili uprchnout do Ugandy přes hraniční přechod v Ishashe. Když se manželé dostali do tábora Matanda, šla Winana rovnou na pohotovost na klinice Lékařů bez hranic. Začala rodila předčasně a tak byla okamžitě přeložena do nemocnice, kde se dítě narodilo císařským řezem. Doufá, že se bude moci přestěhovat do Nakivale, jen co se zotaví, protože návrat do DRK není možný.

Mirindi

Mirindi byla zdravotní sestrou v Gomě. 29. října 2008 vtrhli do jejího domu ozbrojenci a zabili jí manžela, dceru, rodiče, švagra, tchána a tchýni. Ona sama byla znásilněna. Jednoho rána se jí pak podařilo uprchnout se svými čtyřmi dětmi ve věku od 9 do 16 let a s pěti švagrovými dětmi ve věku od 12 do 20 let. Cestou se pokoušeli vyhýbat ozbrojeným skupinám, ale vlastně nevěděli, kde najít bezpečí. V Giseni jim poradili, aby utekli přes hranici do Ugandy do města Kisoro. Mirindi pak byla přesunuta i s rodinou do uprchlického tábora Nakivale. Když 12. prosince dorazila do tábora, vyhledala kliniku Lékařů bez hranic. Od té doby, co byla znásilněna, trpěla bolestmi. Byla ošetřena a nyní se zotavuje. Do Konga se už vrátit nechce.

Sengimivuni

Sengimivuni žil v Rutshuru. Když začaly boje, rozhodl se uprchnout i se svou ženou a pěti dětmi. Jako další tisíce lidí, i jeho rodina se vydala na cestu k hraničnímu přechodu Ishasha. Do Nakivale byli přeloženi začátkem prosince. I když tábor je bezpečnějším místem než DRK, podmínky pro život tu zůstávají těžké. Sengimivuni by se rád vrátil s rodinou do Konga, ale má strach před útoky. Bojí se, že by ztratil i to málo, co má. Je v kontaktu s lidmi v Kongu, ale při myšlence na návrat se necítí bezpečně.