“Expati musí mít značnou dávku flexibility” - Solveig Hamilton

- někdejší zdravotnická koordinátorka v Rusku

[Speciál k Čečensku a dalším tématům z Top 10: Opomíjené krize roku 2007]

"Od ledna 2006 do října 2007 jsem pracovala v Rusku jako zdravotnická koordinátorka v jednom z projektů Lékařů bez hranic řízeném na dálku. Mojí misí byl severní Kavkaz, především Ingušsko a Čečensko. Zde poskytujeme základní zdravotní péči, péči o duševní zdraví, provozujeme chirurgické programy a projekty na léčbu tuberkulózy.

Většinu času na misi jsem strávila 1000 km daleko v naší kanceláři v centru Moskvy. V průběhu prvních pěti měsíců se mi podařilo dostat se do Ingušska jednou a do Čečenska vůbec. - Důvodem byla bezpečnost.

Severní Kavkaz je jednou z nejproblematičtějších a nejméně stabilních oblastí, kde Lékaři bez hranic pracují. Od válek, které zdevastovaly Čečensko v roce 1994 a 1999, zničily zdravotnické infrastruktury a přinutily stovky tisíc obyvatel utéct do sousedního Ingušska, se podmínky neustále mění. Jedinou jistotou je nejistota.

Zpočátku jsem se nejblíže našemu programu dostala při návštěvách Nalčiku, hlavního města relativně bezpečné republiky Kabardsko-Balkarsko. Setkávali jsme se tam s našimi místními spolupracovníky z Čečenska a Ingušska, kteří nám podávali zprávy o své práci v terénu. Pokaždé, když jsem se loučila, nemohla jsem nebýt frustrovaná, že se k nim nemůžu přidat a přispět ke „skutečné práci“.

Později po dvou měsících jsem měla možnost vydat se do Nazraně v Ingušsku. Náš tamější program byl malý, zaměřoval se na lidi, kteří v průběhu konfliktu utekli z Čečenska a bojovali o přežití v provizorním ubytování ve spontánně vzniklých osadách. V jedné z největších osad jsme provozovali kliniku na poskytování základní zdravotní péče a naši psychologičtí poradci odtud cestovali do dalších, menších osad.

Osada v Nazrani je bezútěšný, návětrný kus zpustošené krajiny. Po obvodu se zde nacházely stany, čtyři toalety sloužily pro 300 lidí, několik malých dětí si hrálo v prachu, stará žena postávala u vchodu svého stanu, v náručí držela kočku… A uprostřed toho stála naše klinika. Čistá, jasná a se známým logem Lékařů bez hranic.

Přivítala nás přátelská lékařka v bílém plášti a vysokém klobouku, který je součástí lékařské uniformy v Rusku, - vypadala jako šéfkuchař. Byla to pediatrička a představila nás svým kolegům, gynekologovi a „terapeutovi“. Ti tři dělají práci, kterou by ve většině západních zemí převzal všeobecný lékař. „Terapeut“ pečuje o dospělé pacienty, kteří mají jiné než gynekologické problémy, gynekolog poskytuje antikoncepční poradenství a léčí sexuálně přenosné nemoci a pediatr pečuje o všechny děti. Koncept rodinného lékaře v jedné osobě je v Rusku nový, ačkoli ho obyvatelé pomalu začínají akceptovat. Lékařům asistovaly dvě zdravotní sestry. Mohla jsem mluvit nejen se spolupracovníky, ale i s pacienty, kteří čekali na vyšetření a Lékařům bez hranic vyjadřovali díky za poskytované služby. Poprvé jsem se cítila doopravdy ve spojení se skutečnou prací.

Ta krátká návštěva na naší klinice mi dala novou energii a obnovila ve mně víru v důležitost práce v našem projektu. Zároveň ale zvětšila moji frustraci, že nemůžu navštívit Čečensko, kde se nachází jádro naší práce.

Uprostřed hluboké zimy přišli naši psychologičtí poradci z Čečenska a Ingušska do Nalčiku na školení. Rozhodla jsem se školení zúčastnit, abych lépe porozuměla práci psychologických poradců. Rychle jsem pochopila, že většina z nich, stejně jako jejich pacienti a vůbec většina populace v Čečensku, utrpěla v konfliktu vážná traumata a že jejich život pokračuje ve velice těžkých podmínkách.

Když jsem konečně dostala povolení cestovat do Čečenska, na Kavkaze už tál sníh. Měla jsem čas navštívit jenom jedno zařízení na léčbu TBC (provozujeme čtyři), mluvila jsem s několika pacienty a zároveň slyšela o obtížích, jimž kvůli nedostatku lékařů specializovaných na léčbu TBC a zvyšujícímu se počtu pacientů čelí vrchní a v celém zařízení vlastně jediný lékař.

Další měsíc a další rychlá návštěva, tentokrát do Grozného. Byl čas na rychlou návštěvu 9. nemocnice, kde podporujeme chirurgický program ve třech odděleních. Horlivý mladý lékař mi ukazuje rentgen nohy děvčete - fraktury by vyžadovaly amputaci, kdyby nebylo k dispozici naše vybavení pro fixaci kostí. Pacientka se na nás usměje, je to mladá žena, která za několik měsíců bude chodit.

Projekt řízený na dálku má své specifické těžkosti a výzvy. Jeho úspěšnost závisí především a nejvíce na vysoce kvalifikovaném a angažovaném místním personálu. V tom má náš program štěstí - naši místní spolupracovníci jsou ti nejkvalitnější odborníci odhodlaní pomáhat pacientům za každou cenu. Úspěch závisí také na mezinárodních spolupracovnících (expatech), kteří se dokáží vypořádat s tím, že nejsou blízko pacientům a musí vést programy z velké dálky a přitom nesmí zapomenout na smysl projektu. Pro mě samotnou byl kompenzací pohodlný život v krásném městě, v zemi, kterou považuji za jednu z nejzajímavějších na světě; získala jsem větší pochopení pro nekonečně fascinující souvislosti severního Kavkazu; a především jsem zjistila, že úspěšný program může být provozován i s minimálním počtem expatů.

Pro expaty, kteří se účastní mise řízené na dálku, je důležité, aby si byli plně vědomi toho, co mohou očekávat. Vedoucí mise, sám frustrován nemožností dostat se do terénu, bude ještě frustrovanější, když členové týmu budou po něm žádat nemožné. Expati musí mít stejně jako místní spolupracovníci značnou dávku flexibility, protože někdy se plány v poslední chvíli mění v závislosti na nových bezpečnostních informacích.

Pro mezinárodní spolupracovníky může být složité, že práce, včetně kontroly, je v rukou místních kolegů - mohou si pak dokonce myslet, že jsou zbyteční. Především pro zdravotnický personál, který je zvyklý na důležitost kontaktu s pacientem, může být řízení na dálku frustrující.

Ale taková práce může být i odměňující. Moje zkušenost mi ukazuje, že přítomnost Lékařů bez hranic dělá obrovský rozdíl v životech mnoha lidí na severním Kavkaze, v oblasti, která konfliktem tak hrozně trpěla. A samozřejmě jsem si na to také zvykla. Nakonec jsem neměla pocit, že by program něco ztrácel kvůli tomu, že já ani mí mezinárodní kolegové nejsme schopni tyto regiony navštívit podle svého přání. Spíše jsem začala cítit, že jsme to my, kdo ztrácí. Musím přiznat, že to pro nás bylo méně citově uspokojující. Ale pokud jde o vykonanou práce - ta byla provedena perfektně. Během mých zřídkavých návštěvách mě těšil pohled na čisté a dobře vedené kliniky, rozhovory s pacienty s TBC, kteří dostávají vhodnou léčbu, s pacienty na chirurgii, kteří jsou v dobré péči, a také skutečnost, že lidé s hlubokým zármutkem mohou dostat chápavou psychologickou péči. Viděla jsem důkazy efektivního vedení našich místních manažerů. Byla jsem prostě svědkem ukázkového programu. A kdyby mojí jedinou stížností bylo, že je možné ho provozovat beze mě, neměla bych se spíš radovat než stěžovat?"

(září 2007)