Darujte pomoc
Filipíny: Rozhovor z místa katastrofy
Lékaři bez hranic vyslali na Filipíny 30členný tým, na cestě je také 200 tun humanitárního materiálu. Krizová koordinátorka dr. Natasha Reyes popisuje z města Cebu situaci na místě katastrofy a první kroky Lékařů bez hranic.
Momentálně operujeme prakticky bez informací. Z toho mála, co jsme viděli, je jasné, že situace je strašlivá. Ještě víc nás ale děsí to, co jsme zatím vidět nemohli. Z Taclobanu se k nám dostávají zprávy, že bylo celé čtyřsettisícové město zdevastováno. Tajfun ale zasáhl stovky další měst a vesnic vzdálených tisíce kilometrů, které jsou teď odříznuté od světa. Nikdo nemá sebemenší tušení, jaká je v těchto odlehlých zemědělských oblastech situace. Bude trvat nějakou dobu, než se to dozvíme.
Katastrofa takového meřítka nemá na Filipínách obdoby. Efekt tajfunu se dá přirovnat k masivnímu zemětřesení následovanému obrovskou povodní.
Naším prvním cílem bude provincie Leyte, která byla zasažena jako první. Podle našich informací zde bylo zničeno nebo poškozeno mnoho zdravotnických zařízení, jejich vybavení spláchla voda. Velká část místního zdravotnického personálu se pohřešuje, možnosti poskytovat zdravotní péči jsou tedy vážně omezené.
Ranění se shromáždili na letišti, kde jim zdravotní péči poskytuje filipínská armáda. Ta je ale pod velkým tlakem, hlavně kvůli docházejícím zásobám a lékům. Vyšleme tým zdravotníků, aby ji podpořil. Lidé převážejí raněné z města na letiště na motorkách nebo je nesou pěšky – cesta ale trvá šest hodin.
Oblastní nemocnici v Taclobanu během bouře zasáhl příval vody, který odplavil většinu zdravotnického vybavení. Zatím není jasné, kolik zásob katastrofu přečkalo. Zatím jsme objevili jen jedinou nemocnici, která katastrofu přestála a funguje, tu v příštích dnech podpoří naši spolupracovníci a dodávka zásob a vybavení.
Bohužel jsou tu jistě ranění, kteří se zatím ke zdravotní péči nedostali. V případě podobných katastrof potřebují největší podporu hlavně lidé, kteří přišli o střechu nad hlavou. Zranění obvykle nebývají tolik vážná – řezné rány, zlomeniny, úrazy hlavy. Na Filipínách se ale ve vichru zřítilo mnoho domů a veřejných budov. Proto očekáváme i vážněji raněné pacienty.
Vážným rizikem je i infekce tetanu. Lidé se při hledání v troskách často poraní a mohou se snadno tetanem nakazit, jak už jsme toho byli svědky například při tsunami Aceh v Indonésii. Očkování proti tetanu je tedy zcela zásadní.
Nejdřív se zaměříme na zajištění okamžitých zdravotních potřeb, kterých nebude málo. Pak bude potřeba postarat se o vše zbývající – přístřeší, vodu, jídlo. Zdejší obyvatelé přišli o všechno. Dostaly se k nám zprávy o lidech, kteří bezcílně chodí místem katastrofy a jsou úplně zoufalí. Zdejší lidé budou potřebovat intenzivní psychologickou podporu. K našemu týmu se psycholog přidá během několika dní.
V počáteční fázi je pro nás hlavní výzvou přesun personálu a humanitárních zásob na zasažená místa. Tacloban může přijímat jen určitý počet přistávajících letadel. I tak se ale snažíme ze všech sil, abychom sem dostali naše týmy a pustili se do práce.
Jakmile se nám podaří dostat naše lidi na místo katastrofy, máme v plánu přesunout se z Taclobanu od okolních oblastí a na další ostrovy. Naší příští prioritou zřejmě bude východ ostrova Samar. Z vrtulníku posoudíme tamní situaci v zemědělských oblastech a potom se na pobřeží přepravíme na člunech a lodích, aby tam naše mobilní týmy začaly poskytovat zdravotní péči a případně zásoby.
Sama pocházím z Filipín a vím, že jsme odolný národ. Přírodní katastrofy nás stíhají jedna za druhou. Když jsem slyšela, jak jsou někteří lidé zoufalí, jak jsou paralizovaní a bez naděje, došlo mi, v jak strašné situaci se nacházíme.