Guatemala: Léčba obětí sexuálního násilí

Guatemala se stala jednou ze zemí nejvíce zasažených násilím. Lékaři bez hranic ošetřují v hlavním městě skupinu obyvatel, která trpí nejvíce, ale dostává se jí nejmenší podpory: oběti sexuálního násilí.

„Nejvíce se změnilo to, že mám nyní pořád strach. Bála jsem se i dřív, ale teď nemůžu jít ani sama po ulici. Bojím se, že tu stále někde jsou. Bojím se lidí, které neznám, bojím se mužů, které neznám. Pocit, že se mě dotknou, ve mě vyvolává paniku.“

Na ten listopadový den Maria už nikdy nezapomene. Seděla v autobuse jen pět bloků od svého domu, když jim černé auto zatarasilo cestu. Dva maskovaní muži vstoupili do autobusu a namířili na Marii zbraň. „Přinutili mě jít s nimi, zavázali mi oči,” vyprávěla psycholožce Lékařů bez hranic o několik dní později. „Vzali mě na místo, které jsem neznala. Bylo jich sedm. Zmlátili mě a znásilnili.”

Maria je obětí sexuálního násilí. Je jednou z předpokládaného počtu 10 000 osob, které jsou v Guatemale každoročně znásilněny. V množství případů násilí je tato země střední Ameriky na jednom z předních míst. Státním orgánům chybí dostatek prostředků a vůle poskytnout obětem sexuálního násilí odpovídající léčbu. V roce 2007 Lékaři bez hranic spustili program, který v současné době poskytuje zdravotní a psychologickou péči stovce pacientek měsíčně. Lékaři bez hranic se však nesoustředí pouze na léčbu. Předáváním informací a vzděláváním ukazuje tým Lékařů bez hranic státním orgánům, zdravotníkům a veřejnosti v hlavním městě Ciudad de Guatemala, že včasná léčba obětí sexuálního násilí je možná a dostupná.

V posledních letech míra násilí v Guatemale výrazně vzrostla. Na počátku roku 2009 tu bylo evidováno přibližně 20 vražd denně, z nichž většina se zdá být spojena s gangy. Během třech měsíců bylo zabito 40 řidičů autobusů, protože jejich společnosti nezaplatily úplatky. Většina těchto vražd se stala na území hlavního města.

„Máme za sebou 30 let občanské války, která nebyla dořešena,” vysvětluje Mayra Rodas, koordinátorka psychologické péče Lékařů bez hranic v Guatemale. Těmito násilnostmi trpí především ženy: „Žijeme v machistické a patriarchální společnosti. Se ženami se zachází jako s předměty, které je možné si vzít. Být zde ženou je jako být odpadem. Tak to vnímají naše pacientky.”

Přesně tak se zachovalo sedm mužů k Marii. Unesli ji, ponížili a znásilnili. Byla propuštěna po dni plném neuvěřitelných krutostí. „Řekli mi, že pokud je zažaluji, zabijí mou rodinu,” říká tiše. „Tak jsem nic nehlásila.“

Lékař ze zdejší nemocnice odeslal Marii do programu Lékařů bez hranic. „Ihned mi dali asi 15 léků. Nelíbily se mi a injekce ještě méně,” vzpomíná sedmnáctiletá dívka. „Bála jsem se, jestli nejsem těhotná nebo HIV pozitivní. Ale díky bohu a léčbě, kterou jsem dostala, byly všechny testy negativní.”

Akutní stav

Znásilnění je akutním stavem vyžadujícím včasnou zdravotní péči. „Chybí všeobecné povědomí o tom, že propuknutí HIV lze zabránit i v případě, že byla pacientka infikována,” vysvětluje Silvia Dubón. „Důležité je přijít během prvních 72 hodin po útoku. Pokud začneme s léčbou antiretrovirotiky v tomto časovém rámci, můžeme zabránit šíření viru HIV v těle.” Nechtěnému otěhotnění lze zabránit do pěti dnů po útoku a hepatitidě typu B do tří měsíců. Další pohlavně přenosná onemocnění jako syfilis, kapavka nebo chlamydiové infekce mohou být léčena kdykoli.

Protiinfekční léčba nebyla u Marie nijak složitá. Mnohem hlouběji však zasahuje emoční trauma a jeho léčba také trvá déle. „Pořád se mi vracelo všechno, co mi udělali. Nemohla jsem na to přestat myslet. Myslela jsem na to i při jídle. Tak jsem přestala jíst. Všechno se mi vracelo ve snech, budila jsem se a nemohla znovu usnout. V té době jsem se setkala s psycholožkou Lékařů bez hranic a potom se to zlepšilo. Hodně mi pomohla,“ vzpomíná Maria.

„Často musím vysvětlovat, že nemám žádnou tabletku nebo očkování, díky kterému by se oběti začaly cítit lépe,” vysvětluje Wendy Mérida, psycholožka Lékařů bez hranic. „Je třeba projít procesem, kdy se učíte porozumět svým pocitům, abyste o nich mohli hovořit. Každý člověk má svůj příběh a my se snažíme pacientkám umožnit, aby vypověděly ten svůj.”

Naučit se o znásilnění hovořit je prvním krokem k uzdravení pacienta i společnosti. „V Guatemale se o sexuálním násilí nemluví,” říká Fabio Forgione, vedoucí mise Lékařů bez hranic v Guatemale. „Oběti jsou stigmatizovány a nedostávají léčbu. Chybí prostředky, stejně jako porozumění lékařů pro potřeby pacientů.”

Informace, vzdělávání, komunikace

Poté co sestra Susanna Escobar nastaví notebook a dataprojektor v čekárně kliniky, zvolá: „Dnes s vámi chci mluvit o sexuálním násilí a následné léčbě.” Musí zvýšit hlas, aby ji slyšelo 50 osob čekajících na praktického lékaře. Mezi nimi převažují ženy a ty jsou vděčné za rozptýlení při čekání. Dnes to bude naučný film. Zdravotní sestry Lékařů bez hranic, které mají na starost vzdělávání, přichází na veřejná místa a do škol, aby tu informovaly o zdravotních následcích znásilnění a o zařízeních, která v takovém případě poskytují léčbu.

Tento neustálý styk s lidmi přináší výsledky. Pomoc nyní vyhledává kolem sta osob měsíčně, z toho průměrně čtyři muži. Přichází do jedné ze dvou klinik v nejnebezpečnějších oblastech nebo do Všeobecné nemocnice. Ve všech těchto zařízeních působí Lékaři bez hranic. Pachateli sexuálního násilí jsou buď členové rodiny nebo neznámí pachatelé, nejčastěji členové gangů. Oběti znásilnění gangy většinou přichází během prvních 72 hodin. Vzdělavatelé Lékařů bez hranic jsou pro pacienty často prvním kontaktem.

Susanna zakončuje svůj proslov : „Pokud jste zažili sexuální násilí nebo někoho takového znáte, navštivte nás, pomůžeme vám bezplatně a diskrétně.”

Diskrétnost byla pro Marii naprosto zásadní. Stále se bojí, že se těch sedm mužů objeví a vyplní svou výhružku. To se dotýká jednoho problému, který Lékaři bez hranic nemohou vyřešit: beztrestnosti. Oběti často nepodají trestní oznámení ze strachu z odvety. Ze stejného důvodu někdy lékaři odmítnou oběť ošetřit. Pravděpodobnost odsouzení za sexuálního násilí se v Guatemale rovná téměř nule. Co však Lékaři bez hranic pro společnost dělat mohou, je opakovat tyto tři vzkazy dokola jako mantru: Znásilnění je akutním stavem vyžadujícím lékařskou péči, bezplatná a diskrétní léčba je dostupná a je důležité přijít během prvních 72 hodin.

Maria dostala léčbu včas. Nenakazila se virem HIV, neotěhotněla. S pomocí psycholožky dokázala zmírnit své největší obavy i pocity viny a hněvu. Ještě nějakou dobu potrvá, než se emoční šrámy zacelí, a některé z nich Marii zůstanou navždy. „Bála jsem se toho, jestli někdy budu moci mít vztah, kde bych byla akceptovaná taková, jaká jsem. Bála jsem se, že mě nikdo nebude chtít, protože už nejsem panna,“ říká. „Nemůžu myslet na nic, co souvisí se sexem. Kdybych byla se svým přítelem, myslela bych na to, co mi ti muži dělali. Předtím jsem si představovala, že budeme sami, s lahví šampaňského. Představovala jsem si, že to bude romantické. Neztratila jsem však naději, že to tak jednou bude.“