Haiti: Deset dní na misi

Anesteziolog Philippe Touchard je vedoucím pohotovosti v nemocnici Pasteur v Langonu, blízko Bordeaux. 48 hodin po zemětřesení, které 12. ledna postihlo Haiti, odletěl na místo posílit chirurgické týmy Lékařů bez hranic v Port-au-Prince. Zde jsou dojmy z jeho krátké mise.

»Rozcestník pro články o situaci po ničivém zemětřesení na Haiti a krizové pomoci Lékařů bez hranic

Den první, středa 13. ledna: Pár hodin na rozhodnutí

Slyšel jsem o neštěstí ve středu ráno a o několik hodin později mi zvonil v nemocnici telefon. Lékaři bez hranic chtěli vědět, zda mohu ihned odjet na Haiti. Byl jsem tam již dvakrát, na misích v roce 2006 a 2008, kdy jsem pracoval v traumacentru Lékařů bez hranic v Port-au-Prince. Další den jsem již na letišti v Mérignac, společně s koordinátorem, dalším anesteziologem a dvěma logistiky. Poletíme dopravním letadlem vezoucím materiál pro polní nemocnici. V pátek ráno konečně odlétáme, s plánem přistát následující den v Port-au-Prince.

Den čtvrtý, sobota 16. ledna: Přistání v Port-au-Prince nepovoleno

Kroužíme nad hlavním městem dvě hodiny a čekáme, až dostaneme od kontrolní věže povolení k přistání. Konečně začínáme klesat. Najednou je však pilotovi sděleno, aby se obrátil a letěl na malé letiště do Santa Dominga. Jsme zoufalí, ale nemůžeme s tím nic dělat. Nakonec přistáváme v Samaně, na malém letišti, které zdaleka nebylo připravené přijmout letadlo jako to naše. Odlet je plánován na ten samý večer. Ale opět je naše povolení k přistání v Port-au-Prince zamítnuto. Tak se pouštíme do akce a s pomocí Dominikánců vykládáme 25 tun materiálu z letadla a překládáme ho na 5 nákladních aut. V neděli v 18 hodin vyrážíme na cestu a míříme do Port-au-Prince.

Den šestý, pondělí 18. ledna: Příjezd do Port-au-Prince

Na hranice přijíždíme ve 4 hodiny ráno. O dvě hodiny později jsme konečně vpuštěni do země a to nejhorší je snad za námi. Dostáváme se ale do dopravní kolony další humanitární pomoci a zjišťujeme, že jsme uvízli v konvoji téměř 200 vozidel OSN. Posouváme se rychlostí 3 km za hodinu. Jeden z našich náklaďáků je bez upozornění zastaven a bez jakýchkoli informací nás rozdělí. Poté se jeden náklaďák porouchá. V pondělí v poledne konečně přijíždíme do Port-au-Prince, se třemi náklaďáky z pěti, ačkoli je potřebujeme všechny. A pak se nám rozbije i taxi.

Jdeme pěšky, v horku, a hledáme si cestu sutí. Procházím známým městem a mám dojem, že šest dní po katastrofě je vše normální. Není tady ani ticho ani křik, jen hukot města. Potom vidím zhroucené domy, rozdrcené pod vahou střech. V ulicích nás kolemjdoucí žádají o masky. Říkají, že se bojí epidemií, ale asi také chtějí uniknout pachu mrtvých těl. Ptají se, co jsme přivezli, a jsou zklamaní, když se dozvědí, že nemocnici. Chtějí jídlo. Po příjezdu do nemocnice Trinité vidím, proč bylo tak naléhavé dostat sem nafukovací nemocnici.

Den sedmý, úterý 19. ledna: Operace na ulicích

Nevěděl jsem, že nemocnice Trinité je v ruinách, stejně jako téměř vše ostatní, a že pracujeme v ulicích. První chirurgický tým, který přijel před dvěma dny, operuje kolem 18 hodin denně. Operujeme na dřevěných stolech, v horku, se zvukem generátorů v pozadí. Světlo je pouze do 17 hodin, dalších 6 nebo 7 hodin si při práci svítíme čelovkami.  Podmínky jsou opravdu strašné, ale nemáme jinou možnost. Každou proceduru musíme ukončit ten den, abychom se vyhnuli vzniku gangrény. Naštěstí zde mám vše, co potřebuji na utišení bolesti. Lékárna ve vedlejší budově naštěstí nebyla zničena.

Nemít k dispozici všechno vybavení je frustrující. Léčili jme 10-letou holčičku s tetanem. První den se zmítala v křečích, druhý den byla ztuhlá a trpěla záchvaty. Tetanus je těžké léčit, pokud nemáte potřebné vybavení. Potřebujete aplikovat sedativa, abyste pacienta uklidnili a poté ho pozorně monitorovat, protože může přestat dýchat. Tato malá pacientka byla na kyslíku, monitorovali jsme ji, jak nejlépe jsme mohli, ale stejně to byl riskantní proces. Potřebovali jsme pořádně vybavenou jednotku intenzivní péče, kde bychom tolik neriskovali. Nejhorší bylo, že jsme měli dýchací přístroj v nákladním letadle, ale kvůli zpoždění jsme ho ještě nestihli nainstalovat. Slyšel jsem, že dívka byla poté převezena do jiného, lépe vybaveného zařízení, takže určitě přežila.


Den devátý, čtvrtek 21. ledna: Práce se zkušeným týmem

Je nás zde šest chirurgů a pět anesteziologů. To není moc. Dva týmy pracují ve dvou operačních sálech, provádějí dvě až tři amputace denně a ošetřují pacienty, kteří již amputaci podstoupili. Ošetřují také otevřené zlomeniny. Další tým provádí 10 až 15 převazů denně, které musí být každých 24 hodin vyměňovány. Jedná se o vážné případy a často musí být pacient pod anestetiky. Dále probíhá péče na chirurgických odděleních a je prováděna triáž. Každý den přibíráme nové pacienty.
Všichni kolegové vědí, jak reagovat a v situacích jako je tato je to nesmírně důležité. Například, když pacient odmítne amputaci, necháváme místní zaměstnance, aby ho uklidnili a vysvětlili mu, proč je zákrok nutný. Díky tomu, že mluví kreolsky, jim vše mohou vysvětlit v rodné řeči. Protože Trinité fungovalo před zemětřesením jako traumacentrum, mají zaměstnanci s tímto typem situací zkušenosti. Jsou vyškoleni zvládat tento obtížný úkol a získat pacientův souhlas.


Den desátý, pátek 22. ledna: Čas odjezdu

Místo šesti nebo sedmi dnů jsem kvůli zákazu přistání pracoval pouze čtyři. Nelituji ale, že jsem sem přijel. Z lékařského hlediska měla moje mise velký význam, protože jsem se podílel na kritických zákrocích. Navíc to pro mne znamenalo pracovat s mým dřívějším týmem a vidět se s nimi znovu po tom všem, čím prošli. Ze začátku to nebylo jednoduché. Přemýšlel jsem, kdo přežil, kdo je mrtvý. Bál jsem se zeptat přeživších na jejich rodiny. Ale pocit solidarity nakonec zvítězil.

Do konce roku se sem určitě vrátím, práce je zde mnoho. Traumacentrum bylo plně vytížené již před zemětřesením, tak si představte, jaké to musí být nyní.  Když jsem při odjezdu projížděl Port-au-Prince, přišlo mi, že se nic od mého příjezdu nezměnilo. Žádné stany nebo přístřešky - lidé spali venku ve veřejných parcích a na ulicích. Žádná distribuce potravinové pomoci – lidé nadále sháněli jídlo. A zatím na letišti, asi 100 metrů od centra města, čekaly na příjezdové dráze v dlouhých řadách dodávky humanitární pomoci. Tak tato pomoc se do Port-au-Prince dostala.