Haiti: Pokud nebudou pít, zemřou

Michelle Mays přijela s Lékaři bez hranic na Haiti poprvé v lednu bezprostředně po zemětřesení. V listopadu se sem uprostřed epidemie cholery vrátila, aby 3 týdny pracovala jako vrchní zdravotní sestra cholerového centra Lékařů bez hranic v nemocnici ministerstva zdravotnictví v jednom z nejhůře postižených měst Port-de-Paix na severu země.

Od začátku epidemie do konce listopadu ošetřili Lékaři bez hranic více než 41.000 pacientů, přičemž ostatní programy na Haiti pokračují i nadále ve své činnosti. Organizace má nyní v zemi 30 cholerových center a 3.200 lůžek vyhrazených na léčbu cholery. Příjem pacientů v některých oblastech země nadále roste, v jiných naopak klesá, a v departementu Artibonite, kde se vyskytly první případy onemocnění, se situace stabilizuje.

Michelle a její kolegové ošetřili v Port-de-Paix během tří týdnů více než 2.100 pacientů. Týmům Lékařů bez hranic se podařilo snížit úmrtnost pacientů v cholerových centrech podobným tomu, které vedla Michelle, na méně než 2 procenta. Jak ale Michelle popisuje níže, je nezbytné situaci nadále sledovat, školit personál a v případě potřeby okamžitě reagovat.

Jak vznikal program v Port-de-Paix?

Průzkumný tým našel tuto nemocnici a ihned začal s léčbou cholerových pacientů. O 40 pacientů se zde staraly dvě asistující zdravotní sestry. Neexistovaly žádné zavedené protokoly, jak reagovat v případě epidemie. K dispozici bylo pouze velice málo informací.

První věcí, co tým udělal, bylo oddělení pacientů s cholerou od těch ostatních, kteří byli poté převezeni na jiná místa. Měli jsme zde k dispozici velice málo prostoru, jen pár budov a malou kapli, a ty byly velice rychle zaplněny pacienty.

Museli jsme se na problém podívat jak z hlediska prostoru pro pacienty a vytvoření nových lůžek, tak z hlediska počtu zaměstnanců, protože nemůžete léčit tolik pacientů pouze se dvěma pomocnými zdravotními sestrami. Když jsem sem poprvé přijela, byly zde asi tři či čtyři sestry, o několik týdnů později jsme jich měli více než 70, i když jsme jich stále potřebovali tak dvakrát tolik, abychom mohli léčit 150 pacientů denně.

Cholera byla pro zdravotnický personál, stejně tak pro pacienty, zcela neznámá nemoc, že ano? 

Neznají choleru. Neměli ji zde více než 100 let, takže se mají co učit. Když léčíte choleru v zemích jako je Čad či Nigérie, kde je tato nemoc endemická a vyskytuje se tam každý rok, je to jiné, protože obyvatelé vědí, že mají ihned při prvních příznacích nemoci navštívit zdravotnické zařízení. Ale na Haiti se to musí teprve naučit. A tak k vám přicházejí lidé na pokraji smrti. Doufáte, že je zachráníte a pomůžete navrátit k životu, ale pro mnoho z nich je však již příliš pozdě.

Pokud se jim nedostane léčby, je opravdu smrt otázkou několika hodin?

To je právě pro choleru typické. Vše se děje velice rychle. Pokud pacient včas nevyhledá zdravotnické centrum, může zemřít. Máme mnoho případů pacientů, kteří by zemřeli během hodiny nebo dvou, pokud by se jim nedostalo léčby. Musíte to mít stále na paměti a během školení místního personálu musíte neustále zdravotním sestrám a lékařům vštěpovat do paměti, že pacient musí být hydratován a jeho stav neustále sledován. [Poznámka autora: Pacienti s cholerou, kterým se dostane léčby ve zdravotnických zařízeních, se často velice rychle uzdraví natolik, že jsou schopni jít po dvou nebo třech dnech domů.]

Jaký byl celkový počet pacientů s cholerou?

Když jsem sem přijela, bylo zde asi 40 až 50 hospitalizovaných pacientů. Již v té době jsme přemýšleli, jak tyto kapacity rozšířit. Během několika dní jsme zde měli 100 pacientů, poté se počet zdvojnásobil, a nakonec jsme přijímali kolem 100 - 150 nových pacientů denně.

Postavili jsme stany a zavedli do nich elektřinu, což je velice důležité, protože musíte na pacienty vidět a být schopen najít žílu pro napojení na nitrožilní infuzi. Protože pršelo, natáhli jsme v nezastřešených prostorách nemocnice nepromokavé plachty, aby pacienti nezmokli.

Předpokládám, že je nutné neustále se přizpůsobovat daným podmínkám?

Musíte umět improvizovat. Jednou jsme si v nemocnici spolu s lékařem lámali hlavu nad tím, že jsme neměli místo, ale pacienti se hrnuli dál. A byli to pacienti, co potřebovali nitrožilní infuzi. Tak jsme se rozhodli, že budeme dávat dvě děti na jedno lůžko, což  není ideální. Ale děláte, co musíte.

Musíte myslet rychle a musíte umět kombinovat. Musíte zajistit, aby věci fungovali. Jednou nám přinesli dehydratované miminko, bylo téměř na prahu smrti. Asi 20 minut jsme se ho pokoušeli napojit na nitrožilní infuzi. Jeho stav se neustále zhoršoval, bylo to hrozné. Nakonec se to haitskému kolegovi povedlo a v té chvíli se vám chce téměř brečet. Protože to jsou situace, kdy si uvědomíte, proč tady jste.

Byli jste schopni dostat se do všech míst, kam bylo potřeba?

V několika vesnicích jsme založili menší cholerové jednotky nebo stanoviště pro orální rehydrataci. To se povedlo, ale nebyli jsme schopni dostat se tam každý den kvůli období dešťů. Na cestě je mnoho řek a někdy není možné se přes ně dostat. Je to příliš nebezpečné.

Lidé musí mít strach a být plní úzkosti...

Kolovaly různé fámy, jak onemocnění zabránit, nebo co ho způsobuje. Hodně lidí si myslelo, že vypití rehydratačního roztoku zabrání vzniku cholery, tak jich mnoho přišlo do nemocnice a začali pít roztok. Někteří lidé se také na tom snažili vydělat a zkoušeli prodávat jiné léky s tím, že zabrání nákaze. To je opravdu nebezpečné, protože lidé věří, že to funguje. Začnou mít příznaky a do nemocnice přicházejí i pozdě, někdy až příliš pozdě. Nejlepším způsobem jak prolomit strach u lidí, je vyléčit pacienty během tří dnů. Ti se pak vrátí zpět do své komunity a podělí se o svoji zkušenost.

Byla Vaše práce někdy rutinní?

Pacienti začali přicházet v 5 hodin ráno, a protože tým byl opravdu unaven po noční směně, přicházeli jsme do práce každý den čím dál dříve. Když přijdete, umyjete si ruce a kvůli kontrole přenosu infekce si postříkáte chodidla chlorovým roztokem. V jednom ze stanů probíhá registrace, zde zdravotní sestra provádí triáž a určuje, kdo potřebuje okamžitou péči a kdo může počkat a vypít rehydratační roztok. Kdokoli, kdo může pít, by měl vypít roztok nehledě na to, zda je napojen na infuzi.

Ráno obvykle čekalo před stanem 20 nebo 30 pacientů. Nahlásila jsem příchod zdravotní sestře na triáži, vyhledala lékaře, který měl noční směnu, a mluvila s ním o tom, co se v noci událo a zda byla nějaká úmrtí. Pokud zde byli nějací pacienti ve vážném stavu, šla jsem je navštívit jako první. Pokud ne, začala jsem normální obchůzku a zjišťovala u sester, zda jsou pacienti v pořádku. Také jsem kontrolovala zdravotnický materiál, protože ho mnoho mohlo být použito během noční směny.

Měli jsme zde pacienty, kteří byli téměř pětkrát nebo šestkrát na pokraji smrti. Naštěstí jsme tu my, abychom  jim podali roztok, v případě potřeby také glukózu nebo draslík. Takových pacientů bylo mnoho. Jedna žena neustále zvracela a opravdu jsem si myslela, že zemře. Ale přežila, a když jsem ji přišla navštívit, řekla mi: „Chci odejít. Mohu jít již dnes?“. To je vždy dobré znamení, protože před jedním nebo dvěma dny byla ještě na prahu smrti. [Poznámka autora: V současnosti téměř 99% pacientů, kteří jsou léčeni v zařízeních Lékařů bez hranic, nemoc přežije.]

Byla jste během epidemie cholery svědkem napětí mezi Haiťany poté, co tento rok museli vytrpět?

Každý, kdo pracuje na Haiti, se zmiňuje o nezlomnosti Haiťanů, ale ptáte se, zda to není již příliš. Je úžasné pracovat s těmito lidmi, kteří každý den přichází z velkých vzdáleností, protože potřebují práci. Práce je to velice náročná. Zdravotní sestry a lékaři pracují 10 až 14 hodin denně. Každý je vyčerpaný.  Další den se ale vzbudíte a vše se začíná znova.

Cholera si na lidech vybírá velkou daň, jak u zdravotníků tak u nemocných. K pacientům patří jejich rodiče, přátelé, bratři, sestry. Jeden z našich řidičů mi říkal, že mu na nemoc zemřelo již pět nebo šest kamarádů.

Vidíte pokroky u zdravotnického personálu během školení?

Než jsem odjela, lidé pochopili, o co jde. Myslím, že na začátku byli ohromení tím, že bylo málo času se všemu naučit. Ale jakmile bylo více prostoru, informovanost vzrostla a lidé začali být iniciativní.

Měli jsme zde asi rok staré miminko a jeho dvou- nebo tříletou sestru. Jejich matka byla velmi nemocná a otec musel během dne pracovat. Řekl: „Pokud nepůjdu do práce, mohu o práci přijít a nebudu se moci postarat o svoji rodinu.“ Tak jsem mu řekla: „Nemějte obavy.“ Zdravotní sestry se jeho rodiny ujaly a staraly se o jeho dvě dcerky.

To jsou okamžiky, kdy komunita drží spolu. Matky na jednotlivých pokojích se vzájemně starají o děti, když je potřeba. Lidé si velmi pomáhají a to je dobře. Nevím, co bychom dělali bez vzájemné pomoci.