“Hodně pláčou, potřebují čas, aby se z traumat vyléčili - zakrátko to nejde.”

Dr. Mya Aye*, barmská lékařka, se právě vrátila z Bogaley, kde Lékaři bez hranic poskytují pomoc obětem cyklónu Nargis. Pracuje jako vedoucí týmu a dohlíží na zdravotnické a logistické týmy, které denně vyjíždějí na lodích do terénu, aby pomáhaly obyvatelům oblasti. Do Bogaley se vrátí po týdenním odpočinku. Zde se dělí o své zážitky.

“S Lékaři bez hranic jsem pracovala tři týdny. Přišla jsem na pohovor do sídla organizace v Yangonu, týden jsem se školila a pak mě poslali do Bogaley. Dorazila jsem tři týdny po cyklónu. Předtím jsem pracovala na soukromé klinice v Yangonu. Chtěla jsem udělat něco pro oběti cyklonu, to je hlavní důvod, proč pracuji pro Lékaře bez hranic. Cítila bych se provinile, kdybych nedělala nic.

Cestou do Bogaley vidíte ničivé následky cyklonu všude, kam se podíváte. Většina domů nemá střechy. Viděla jsem lidi stát u cesty a prosit o pomoc. Bylo mi jich líto. V Bogaley vypadá vše celkem normálně, ale když jsme vyjížděli s mobilními klinikami do vesnic, viděli jsme tu zkázu. V některých vesnicích zůstalo jenom 5% obyvatel a některé byly zničeny úplně, nezůstal nikdo.

Lékaři bez hranic vyjíždí do okolních vesnic každý den. Provádíme průzkumy výživy a rozdáváme obohacené jídlo k okamžitému použití pro podvyživené děti a těhotné či kojící ženy. Také provádíme konzultace, když vidíme nějaká průjmová onemocnění nebo zranění. Hlavní náplní naší práce v terénu ale byla distribuce. Většina lidí byla šťastná a vděčná za pomoc, kterou jsme jim poskytli. Materiál, který distribuujeme, je pro ně velice užitečný, jsou to např. plastové plachty nebo moskytiéry.

Nesetkáváme se s mnoha nemocemi, mnohem častěji s duševními problémy. Většina lidí je rozrušená, o cyklonu nechtějí mluvit, chtějí na vše zapomenout. Ale jsou také někteří, kteří mluví o tom, co prožili, chtějí se vypovídat ze svých pocitů. Hodně pláčou, potřebují čas, aby se vyléčili - zakrátko to nejde.

Někteří jsou aktivní, chtějí pracovat, pokračují v životě. Jiní jsou deprimovaní a na vše chtějí zapomenout. Nemají vůli něco dělat, jenom čekají na pomoc. Přišli o příbuzné i o majetek - nezbylo jim vůbec nic. Zůstali bez jakékoliv naděje.

Když s Lékaři bez hranic dorazíme, hovoříme s lidmi o jejich problémech. Většinou jsou to farmáři či rybáři, kteří nemají nic, nemohou pěstovat rýži ani chytat ryby.

Lidé jsou šťastni, když nás vidí, a jsou velice přívětiví. Tohle je venkovská oblast a mnozí nikdy neviděli lékaře ani před cyklónem. Jsou proto rádi, že se mohou s námi setkat a vypovídat se z toho, co prožili.

Zvláště si pamatuji jeden příběh. Ten muž k nám přišel jen proto, aby nám ho vyprávěl. Během cyklónu naložil celou svou rodinu do malého člunu, včetně své matky a dalších asi 20 členů rodiny. Pokoušel se je zachránit. Pak ale přišla velká vlna a člun převrhla. Zemřeli všichni, kromě tří.

Budu pracovat pro Lékaře bez hranic až do ukončení projektu. V Yangonu je mnoho lékařů, když tam nejsem, tak moc to zase nevadí. Ale v Deltě, když tam jedu, mohu pro lidi něco udělat. Jsem šťastná, když můžu léčit pacienty. Vítají mě, děkují mi a jsou velmi vděční.“

[* Jméno bylo změněno kvůli ochraně identity.]