Jižní Súdán: Osobní svědectví pacientů Lékařů bez hranic o útocích v okrese Pibor

Lékaři bez hranic zdokumentovali přímá svědectví pěti pacientů, kteří se spolu se svými rodinami stali oběťmi násilí na severu státu Jonglei.

>> Čtěte více: Začarovaný kruh brutálního mezikomunitního násilí v Jonglei
>> Čtěte více: „Z Lekwongole se stalo město duchů“ - Rozhovor s koordinátorem v Piboru Karlem Janssense

24letá žena, která byla během útoku na Lekwongole 24. prosince 2011 postřelena do nohy a obličeje. Její jediná tříletá dcera byla unesena:

„Naše vesnice byla jednou z prvních, které byly napadeny. Utíkala jsem s dalšími dvěma ženami, měly jsme sebou tři děti – mojí tříletou dceru a jejich desetiletého a jedenáctiletého syna. Měly jsme sebou jen trochu vody pro děti, ale jinak žádné jídlo, žádné oblečení, nic.

Když jsme slyšeli, že se útočníci blíží, snažili jsme se schovat ve vysoké trávě. Ale zaslechli plakat moje dítě, a tak nás našli – tři ženy a tři děti. Mojí dceru unesli a oběma chlapcům před námi podřízli krk. Pak nám řekli, abychom běžely pryč. Když jsme uběhly 10 metrů, začali po nás střílet. Přišli ke mně a střelili mě do hlavy, aby se ujistili, že jsem mrtvá, a nechali mě tam. Ale kulka jen prošla mojí tváří, a tak jsem přežila. Doplazila jsem se k řece pro vodu a zůstala tam sama v bolestech sedm dní. Nevěděla jsem, kde je moje rodina ani co se stalo s mojí dcerou, mým jediným dítětem.

Osmého dne už jsem tam nemohla sama zůstat, a tak jsem si našla větev, vstala jsem a dvě hodiny jsem šla, až jsem v buši narazila na sousedy, kteří o mě dalších sedm dní pečovali. Řekli, že moje matka se pohřešuje. Pak se vydali hledat mojí rodinu, aby jí řekli, kde jsem, a tak jsem byla další dva dny sama. Znovu jsem se doplazila k řece pro vodu. Potom mě našel bratr mého muže a tři dny mě nesl do Lekwongole. Nemohla jsem chodit, byla jsem unavená a moc to bolelo.

Pak se do Lekwongole vrátili Lékaři bez hranic a odvezli mě do Piboru. Další den jsem se dozvěděla, že moje matka není nezvěstná, ale mrtvá. Cítila jsem se tak sama. Ano, moje matka je mrtvá, ale kdyby se mnou alespoň mohlo být mé dítě, byla bych v pořádku. Ale nejsem. Ani nevím, co s mojí dcerkou stalo.

Z mé rodiny zabili deset lidí, čtyři ženy a šest mužů. Z rodiny mého manžela jich zabili osm. Mé sestře unesli šestiletého syna. Je to všechno hrozně bolestné, celá moje rodina byla pobita a moje jediné dítě uneseno. Cítím se tak sama a moc to bolí.“

39letý muž, který byl během útoku na Pibor 31. prosince 2011 postřelen do ruky:

„Když byla moje vesnice napadena, utekli jsme do buše. Bez jídla, jen s vodou pro malé děti. Byl jsem postřelen do paže a v buši jsem se zraněný schovával osm dní. Velmi to krvácelo, někdy jsem usnul, aniž bych o tom věděl. V noci to pak zase bolelo tak, že jsem nemohl spát. Trvalo mi tři dny, než jsem došel do nemocnice.

Měl jsem štěstí. Mojí rodinu nenašli, protože běželi napřed a schovali se v řece. Nad vodou měli jen ústa, aby mohli dýchat, jinak byli ukrytí pod vodou. V buši vás  mohou vás najít, ale v řece ne.

Někteří lidé z mé vesnice byli zabiti, mnoho jich je stále nezvěstných. Nevíme, jestli jsou stále naživu, jen některé jsme viděli mrtvé. Některé děti byly uneseny.

Jsme šťastní, že tu jsou Lékaři bez hranic. Mysleli jsme, že už se sem nevrátí, protože všechno bylo zničeno. Bez nich bych se teď necítil lépe a asi bych zemřel. Můj dům lehl popelem. Nevím, jestli se mohu vrátit domů - tolik lidí je nezvěstných a mrtvých. Chceme jít zpět, abychom mohli zase pěstovat kukuřici a sorgo pro děti, ale nic tam nezbylo. A ti, kteří přežili, co si myslí o vší té smrti, o nezvěstných? Mnozí stále pláčou, dál hledají své nezvěstné děti a ženy – jak můžeme myslet na budoucnost?“

Matka, jejíž 1,5letá dcera byla vážně zraněna během útoku na vesnici Wek v severním státě Jonglei 11. ledna 2012:

„Naše vesnice Wek byla napadena v pět hodin odpoledne. Všichni jsme začali utíkat pryč. Moje sestra utíkala s moji 1,5letou dceru a ještě jedním dítětem napřed. Pak jsem ale svojí dceru našla na zemi, úplně samotnou a plačící. Střelili ji do obličeje a ústa jí pořezali nožem. Zvedla jsem ji a pokračovala dál do buše. Nakonec jsme se zastavily a noc jsme přečkaly v buši.

Další den nás našel jeden obyvatel naší vesnice a dovedl nás na kliniku Lékařů bez hranic v Yuai, dvě hodiny cesty od Weku. Nejdříve nás léčili tam, pak nás dopravili letadlem do jejich nemocnice v Nasiru. O svém manželovi nevím vůbec nic. Myslím, že ho zabili.“

Svědectví souseda 1,5letého chlapce, které utrpělo vážné zranění hlavy během útoku na vesnici Wek v severním státě Jonglei:

„Je to dítě mých sousedů. Jeho matka i otec byli zastřeleni. Mlátili mu hlavou o stromy a nechali ho napospas smrti v buši. Byl opuštěný, bez pomoci. Šli do buše hledat ty, kteří potřebovali pomoc, a našli jsme jeho. Byl stále naživu. Donesli jsme ho na kliniku Lékařů bez hranic v Yuai, kde ho ošetřili.“

18letá dívka, která byla během útoku na vesnici Wek 11. ledna 2012 postřelena do hlavy a nohy:

„Útok přišel večer. Lidi kolem mě byli zastřeleni nebo pořezáni. Když jsem uslyšela střelbu, pokusila jsem se uprchnout s manželem a dětmi, ale střelili mě do nohy a tak jsem upadla. Jedno z mých dětí a manžela na místě zabili.

Později mě našli sousedé a donesli mě na kliniku Lékařů bez hranic v Yuai, odkud mě pak dopravili letadlem do nemocnice v Nasiru.“