Jižní Súdán: „Z Lekwongole se stalo město duchů“

Rozhovor s Karlem Janssensem, koordinátorem projektu Lékařů bez hranic v Piboru, bezprostředně po návratu zdravotnického týmu do oblastí postižených mezikomunitním násilím.

Můžete nám představit vaši práci a práci Lékařů bez hranic v Jižním Súdánu?

Jmenuji se Karel Janssens a jsem koordinátor projektu Lékařů bez hranic v Piboru. Lékaři bez hranic tu poskytují zdravotní péči ve třech klinikách – v Piboru, Lekwongole a v Gumruku. Tato zařízení představují jediný přístup ke zdravotnické péči pro 160 000 obyvatel okresu Pibor.

Co se vlastně na sklonku loňského roku v Piboru odehrálo a jak vypadá situace nyní?

Náš tým v Piboru byl evakuován 23. prosince, okamžitě poté, co jsme se dozvěděli o hrozícím útoku na Lekwongole a Pibor. Na Štědrý den bylo napadeno Lekwongole a pár dní poté i Pibor. 7. ledna se tým Lékařů bez hranic vrátil do Piboru a obnovil zdravotnickou činnost. Já sám jsem po pár dnech odjel do Lekwongole, to bylo 13. ledna, a našel jsem naši kliniku uprostřed města zcela vypálenou. Zdi a střecha tam zůstaly, ale zbytek kliniky shořel, vybavení a zásoby se válejí všude kolem, je to naprostý chaos. Z Lekwongole se stalo město duchů, je do základů vypálené, nezbyl tam jediný přístřešek, jediná chýše. Hrozivě vyhlížející krajinou bloudí divocí psi, pár slepic, jen občas je možné zahlédnout člověka.

AUDIO: Rozhovor s projektovým koordinátorem v Piboru Karlem Janssensem (v angličtině)

>> Čtěte více: Začarovaný kruh brutálního mezikomunitního násilí v Jonglei
>> Čtěte více: Osobní svědectví pacientů Lékařů bez hranic o útocích v okrese Pibor

Jak nyní pokračuje vaše práce na místě?

Před třemi dny (20. ledna 2012 pozn. red.) jsme se spolu se zdravotnickým týmem rozhodli vrátit a od té doby poskytujeme lékařské konzultace lidem v okolí Lekwongole, kteří si zatím netroufají se do své vsi vrátit – částečně proto, že tam nic nezůstalo, a částečně také proto, že se bojí dalších útoků. Lidé vycházejí z buše v naději, že na přistávací ploše dostanou trochu jídla, a v poslední době také pro zdravotnickou pomoc.

Co je v současnosti největší problém?

Jednou z největších překážek při obnovování naší činnosti je fakt, že naši místní zaměstnanci byli postiženi násilím stejně jako ostatní obyvatelé – doposud postrádáme 27 členů našeho týmu.*

Tři týdny po útocích stále ošetřujeme lidi se střelnými ranami a zraněními, která si způsobili na útěku do bezpečí. Množí se i případy malárie, kterou trpí téměř polovina pacientů, které ošetřujeme. Setkáváme se s průjmy, onemocněními dýchacího ústrojí, což vše pochopitelně pramení z toho, že se lidé na útěku před násilím ukrývají v buši a spí venku, bez moskytiér.

Setkal jste se během vašeho působení v Jižním Súdánu s něčím podobným?

To, co se odehrálo v okrese Pibor, byl opravdu zásadní útok. Osobně jsem během své cesty směrem na jih před třemi dny viděl, že polovina vesnic byla vypálena. Zároveň ale musím dodat, že to není poprvé, co se ve státě Jonglei odehrál takový útok. Minulý rok jsme v okrese Pibor zažili několik útoků, stejně jako v Pieri, oblasti na severu okresu. Naše tamější týmy se potýkaly se stejnými problémy jako my zde – vyrabované nemocnice, evakuace, vysoké počty raněných, včetně žen a dětí. Tohle je ve státě Jonglei opakující se problém.

* Poté, co byl rozhovor pořízen, se našli dva místní zaměstnanci. Dvacet pět se jich stále pohřešuje.