„Jsem v pekle a všechno kolem je zlý sen“

Řecká prefektura Evros při hranicích s Tureckem je jedním z míst, kudy se do Evropy snaží dostat nelegální migranti, kteří utíkají před konfliktem, strádáním či porušováním lidských práv ve své zemi. V Evrosu v současnosti panuje mrazivé počasí. Někteří při pokusu o nelegální přechod zahynou, mnoho dalších pak dorazí ve vážném zdravotním stavu, např. s omrzlinami. Migranti, kteří jsou při přechodu zadrženi řeckou policií, jsou posléze dlouhodobě zadržováni v některé z policejních stanic v ubohých podmínkách, které již dosáhly kritických poměrů. Každý den tu zadržení muži, osamocené děti či těhotné ženy zakoušejí kruté a nelidské podmínky, které zanechávají vážné tělesné i duševní následky. V policejních stanicích Soufli a Tychero ošetřili Lékaři bez hranic až dosud více než 850 migrantů, kteří trpěli především respiračními infekcemi, kožními infekcemi či gastrointestinálními problémy. Zde vám přinášíme svědectví jednoho ze zadržených uprchlíků…

***

V této pohraniční policejní stanici jsem zadržován už 64 dní. Podmínky jsou tu nepředstavitelné.

V cele určené pro 35 lidí se nás mačká 124. Nemůžeme se natáhnout a spát, nemůžeme jít na toaletu, nemůžeme dělat vůbec nic. Když se rozdává jídlo, trvá 2 hodiny, než všichni dostanou svůj příděl, a lidé se o jídlo perou. Je nás tu tolik, že se nemůžeme pořádně hýbat, nemůžeme se „nadechnout“. Každou noc se nám zdá o dobrém spánku, abychom se pak ráno probudili opět celí rozlámaní.

Podmínky, ve kterých žijeme, se projevují na našem fyzickém a duševním zdraví. Nevím, jak se s tím vyrovnáme a jak to s námi dopadne. Bojím se, že z toho brzy zešílíme.

Zacházejí s námi jako se zvířaty, nebo ještě hůř, a to nás velmi vyčerpává. Je jim jedno, že jsme také lidské bytosti. Lidé mají normálně alespoň pár metrů prostoru, kde se mohou pohybovat, mohou vycházet na dvůr, mají svůj prostor. S námi ale zacházejí jako se zvířaty. Vím, že jsem sem přišel nelegálně, ale proč za to musím platit takovou nelidskou cenu? Nikdy jsem nikomu nic podobného neudělal. Neměli by mě odsuzovat, nic o mně nevědí.

Naše životní podmínky jsou velice špatné, ale nejvíce mě ubíjí, jak s námi zacházejí. Nikdo s námi nemluví, nikdo nám neposkytne žádné informace o tom, kdy odtud budeme moci odejít, kdy budeme propuštěni. Vždy dostaneme stejnou odpověď: „Nevím, možná dnes, možná zítra…“ Zajímalo by mě, kde najít někoho, kdo by nám byl schopen říct, co s námi bude.

Ztratil jsem všechnu naději. Před několika měsíci jsem snil o tom, jak opustím svoji zemi, protože situace tam byla velice složitá. Snil jsem o tom, že se dostanu do Francie, abych mohl být se svojí rodinou. Doufal jsem, že budu s nimi. Teď už ani nedoufám.

Nechtěl jsem zůstat v Řecku. Byla to pro mě pouze přestupní stanice do Francie. Doma jsem se snažil získat vízum do některé evropské země, ale nepovedlo se mi to, i když jsem zaplatil několik tisíc eur. Pak jsem od přátel slyšel, že někteří lidé se do Evropy dostávají přes Řecko a že jim trvá jen dva dny dostat se do země. Tak jsem se rozhodl, že se o to také pokusím. Ale vůbec mě nenapadlo, jak hrozné to tu bude.

Když telefonuji své rodině do Francie, nejsem schopen jim říci o tom, čím tu procházím a co se tu děje. Co bych jim také měl říci? Že žiju v pekle? Když pak položím telefon, snažím se zapomenout, že mám nějakou rodinu, zapomenout na všechno, protože se bojím, že se z toho jinak zblázním.

Nemohu snít o své budoucnosti. Jsem v pekle a všechno kolem je zlý sen. Musí se to už nějak změnit, jinak nevím, jak to zvládnu! Jediné co chci, je být se svou rodinou. Nikdo z nás není schopen myslet na budoucnost, protože jediné, na co můžeme myslet, je to peklo, ve kterém žijeme. – Kdy mě propustí?!

Naději nám dodává jen přítomnost Lékařů bez hranic. Nevím, co bych dělal, kdyby tu nebyli. Jejich psychologové mi hodně pomohli vyrovnat se s touhle situací. Proto jsem také Lékařům bez hranic napsal dopis, abych poděkoval jejich psychologům a celému týmu za jejich práci. Ale trvalo mi čtyři hodiny, než jsem tento dopis dokázal napsat. Nenacházel jsem žádná slova, protože jsem je zapomněl. Když jste tu zamčený, je těžké nalézt sám sebe. Jako byste ztrácel sám sebe a spolu s tím i všechna slova. Jediná slova, která jsem byl na začátku schopen napsat, byla: Pomoc, pomoc, pomoc…!

***

Lékaři bez hranic poskytují lékařskou a psychologickou pomoc migrantům a žadatelům o azyl v Řecku od roku 2008. Od prosince 2010 poskytují týmy Lékařů bez hranic zdravotnickou pomoc v policejních stanicích v Tycheru, Soufli a Feresu a v detenčním středisku ve Filakiu, kde se rovněž snaží zlepšovat životní a hygienické podmínky. Lékaři organizace zde až dosud ošetřili více než 850 lidí, z nichž 15 převezli do místních nemocnic, distribuovali 3 500 spacáků a 2 500 osobních hygienických balíčků.