Keňa: Násilí v Nakuru neustává

Zatímco politická jednání stále pokračují, pro izolované obyvatele v distriktu Nakuru zůstává násilí každodenní realitou

Audio: Česká lékařka Radka Onderková popisuje činnost mobilní kliniky v uprchlickém táboře u policejní stanice Mau Summit [anglicky]

Kolem 15. února byly týmy Lékařů bez hranic působící v Nakuru a Molo svědky dalšího kola násilí. V Sachangwanu, malé vesnici na hlavní spojnici mezi Nakuru a Eldoretem byli den předtím zabiti tři lidé (otec a dva synové) a dva domy byly vypáleny. Další domy byly vypáleny v Mawingu na silnici mezi Molo a Kuresoi, v Tegee pak během týdne shořelo 14 domů. Místa, kde se shromažďovali uprchlíci, jsou nyní opuštěná. V Murindiku, kde ještě před týden žilo 2 000 lidí, jich zůstalo na místě necelých 30.

Situace v distriktu Molo byla napjatá už před prezidentskými volbami, jež vyvolaly hlavní vlnu současného násilí. Boje mezi různými komunitami jsou hlášeny od října 2007 a na začátku prosince loňského roku, kdy v této oblasti Lékaři bez hranic uvedli do provozu první mobilní kliniku, zde bylo kolem 20 000 vysídlených obyvatel, kteří utekli před násilím.

„Situace se nyní zdá být klidná“, popisuje Tina Varga, koordinátorka projektu organizace v Nakuru a Molo, „ale násilí se opakuje každý den, traumatizuje lidi a udržuje je v permanentním strachu.“ I proto, že situace má zatím jen daleko do klidu, platí dosud v Nakuru v jako jediném městě noční zákaz vycházení.

Podle oficiálních údajů je v jižní části provincie Rift Valley na 170 táborů pro uprchlíky. Většina táborů jsou malá sídliště s několik stovkami lidí. V těchto podmínkách je přítomnost mobilní kliniky zásadní ze dvou důvodů: poskytuje zdravotnickou pomoc lidem, kteří jinak nemají možnost dostat se do klinik či nemocnic, a pomáhá udržovat přítomnost organizace v oblasti, kde je násilí dosud každodenní realitou. „Lidé mají jistotu, že nezůstanou opuštěni, když vidí, že se tu naše týmy pohybují a že ošetřují každého, kdo to potřebuje,“ uzavírá Tina Varga.

Total Junction, klíčová křižovatka silnic do Eldoretu a Kisumu, bylo násilím rovněž těžce postiženo. Několik domů a obchodů bylo vypáleno a město je nyní téměř prázdné. V celé oblasti lidé čelí výhrůžkám a násilí ze strany útočících skupin, jsou vyháněni z domovů a útočníci systematicky kradou plechové střechy z jejich domů.

Mobilní klinika Lékařů bez hranic poskytuje 2x týdně zdravotnickou pomoc vysídlencům žijícím ve dvou táborech v oblasti Total Junction. Lidé z kmenů, které se v tomto konfliktu střetávají, žijí v obou táborech smíšeně. „Zásadní pro nás je pomáhat všem obětem této krize bez ohledu na to, z kterého kmene jsou,“ říká Elena Velilla, vedoucí zdejší mise organizace. „A dbáme na to, aby lidé viděli, že jsme tu pro všechny a že žádná skupina není diskriminovaná.“

Uprchlické tábory se nacházejí poblíž policejní stanice Mau Summit a v několik kilometrů vzdáleném Ketigoi. Většina uprchlíků nemá žádnou možnost, jak se připojit k lidem ze svého kmene, a ze strachu se neodvažují opustit tábor ani kvůli drobnému obchodu, který by jim v této situaci jinak velmi pomohl. Ze stejného důvodu se lidé zdráhají chodit do nemocnice či jiných zdravotnických zařízení, v nichž by se museli nechat ošetřit příslušníky jiného kmene. „Dnes jsme potkali jednoho člověka s HIV/AIDS, kterému docházely antiretrovirové léky. Navrhli jsme mu, aby s námi jel do nemocnice v Molo pro novou sadu léků, ale odmítl, protože věděl, že v tamější nemocnici tvoří většinu personálu lidé z jiné komunity. Museli jsme mu léky přivézt sami,“ říká Radka Onderková, vedoucí lékařka mobilní kliniky.

V obou táborech žije asi 700 lidí. Během posledního výjezdu tu Radčin tým provedl asi 450 vyšetření. Mezi nejčastější potíže patří infekce dýchacího ústrojí a střevní onemocnění, objevily se též případy mírné podvýživy u dětí a jedno dítě podvyživené vážně.

Blízko tábora je malý trh. Obchoduje se tu především se dvěma komoditami, s chapati, místním chlebem, a s rezavými plechy ukradenými ze střech domů. Po cestě zpátky do Molo je možné vidět desítky opuštěných farem beze střech. „Přišli kolem páté odpoledne a řekli nám, že musíme odejít, že farma nám už nepatří. Dali nám dva dny na odchod,“ říká Andrew, 31-letý muž, který nyní žije se svou rodinou v uprchlickém táboře Mau Summit. „Snažili jsme se sbalit co nejvíce věcí. Druhý den přišli zpátky ozbrojeni mačetami a tyčemi a rozmontovali nám střechu. Nezbylo nám než odejít.“ Andrew žije se svými dvěma dětmi a ženou ve stanu z plastové plachty. Vše, co ze svého majetku zachránil, je dřevěný rám postele, sofa a staré kolo.