Kolumbie: Rozhovor s koordinátorem Sergem Le Ducem

[Speciál ke Kolumbii a dalším tématům z Top 10: Opomíjené krize roku 2007]

Department Caquetá na jihu země a především okresy Cartagena del Chairá a San Vicente del Caguán jsou z historického hlediska jedněmi z nejvíce postižených míst dlouholetým konfliktem v Kolumbii. Caquetá je také jednou z oblastí, kde byl zaveden tzv. Patriot Plan. Na začátku roku 2004 byla zahájena vojenská ofenzíva proti ozbrojeným skupinám, pokrývající rovněž departmenty Meta, Guaviare a Putumayo. Od té doby guerilla ustoupila do zemědělských oblastí a hlavní město departmentu Caquetá Florencia, stejně jako další administrativní centra jsou pod kontrolou pravidelné armády. Asi 250 000 civilistů v zemědělských oblastech je tak zajato uprostřed konfliktu s velmi omezeným přístupem ke zdravotní péči. Serge Le Duc se vrátil z Caquetá, kde s Lékaři bez hranic pracoval 2 roky. V rozhovoru mluví o práci organizace v oblasti.

Jaký projekt mají Lékaři bez hranic v departmentu Caquetá?

V Caquetá jsou Lékaři bez hranic od roku 1999. Během osmi let  tu v zemědělských a městských oblastech otevřeli několik programů. Ve Florencii, hlavním městě departmentu, otevřeli Lékaři bez hranic v roce 2005 centrum duševního zdraví. V červenci 2007 pak na severu departmentu (v oblasti Cartageny a San Vicente) začaly působit i mobilní týmy poskytující primární zdravotní péči a psychologickou pomoc.

Proč je ve Florencii projekt zaměřený právě na duševní zdraví?

Toto středisko ve Florencii je potřebné především kvůli vysokému počtu vnitřně vysídlených osob, které během konfliktu přijíždějí do města. V současné populaci asi 120 000 lidí tvoří uprchlíci 15-30%, něco mezi 20 000-40 000 lidí. A stále další nově vysídlení sem přicházejí. Podle UAO (Unidad de Atención y Orientación), která má na starosti evidenci nově vysídlených osob, aby mohly získat vládní pomoc, přichází do Florencie týdně dalších 50-60 rodin, které utíkají před konfliktem.

Zdravotnické středisko ve Florencii nabízí pomoc každému, kdo nemá sociální podporu. Už na začátku projektu jsme se rozhodli neomezovat svou pomoc pouze na vnitřně vysídlené, abychom zamezili jejich stigmatizaci a také proto, že tímto konfliktem trpí většina populace, nejen vysídlení. Nicméně vysídlení v současnosti tvoří asi 60% pacientů, kteří k nám přicházejí. K našemu překvapení se tu setkáváme spíše s běžnými problémy (především depresemi způsobenými např. ztrátou blízkých, úzkostmi apod.) a už ne tak často s post-traumatickým stresem, jak jsme původně očekávali. Vysídlení, kteří přicházejí do Florencie, si nejdříve musí najít práci a přístřeší, než se začnou starat o své duševní zdraví, a k nám do střediska přicházejí až později.

Měřit dopad takového projektu je vždy obtížné, nicméně uznání, kterého se nám dostává, a úspěch našeho střediska potvrzuje potřebu takového programu.

Má obyvatelstvo v Caquetá přístup ke zdravotní péči?

V městských oblastech více méně ano, i když např. nemocnice Maria Inmaculada ve Florencii, jediné zařízení sekundární péče v celém departmentu, měla nedávno vážné finanční potíže, protože nabízela bezplatnou péči vysídleným obyvatelům a dalším ohroženým skupinám obyvatel. Kvůli nedostatku zdrojů se proto před pár měsíci nemocnice rozhodla dále už tyto lidi nepřijímat.

Ve vesnických oblastech je přístup ke zdravotní péči mnohem více omezený. Obyvatelstvo je tam velmi rozptýlené na rozsáhlém území - Caquetá je téměř dvakrát větší než Švýcarsko. Stát má v departmentu síť poskytovatelů zdravotní péče, ale potřeby dalece přesahují možnosti tohoto systému. Kromě toho jsou tu rozlehlé oblasti, které jsou konfliktem zcela odříznuté. To jsou přesně ta místa, kde se snažíme rozvíjet své projekty.

Jakým způsobem Lékaři bez hranic v zemědělských oblastech pracují?

V roce 2004 byl tým Lékařů bez hranic na jeden týden zadržen guerillou a byly tam i jiné incidenty. Výsledkem bylo, že jsme museli přerušit činnost svých mobilních klinik na venkově.

V roce 2007 se nám nakonec povedlo získat znovu přístup do těchto oblastí a úspěšně obnovit činnost první mobilní kliniky, zahrnující rovněž péči o duševní zdraví.

Jak mobilní klinika funguje?

Jezdíme vždy do míst, kde máme určité záruky: pozvání od komunální rady reprezentující místní obyvatelstvo. To také znamená, že máme i jakýsi tichý souhlas od guerilly, která v místě působí a má je pod kontrolou.

Pracovat začínáme v 8 hod. ráno. Podle potřeb obyvatel distribuujeme poukázky na návštěvu u doktora, zdravotní sestry, která monitoruje zdravotní stav dětí a jejich vývoj, psychologa, na očkování apod. Vzhledem k tomu, že psycholog nestihne denně promluvit s více než 12 lidmi, jsou prakticky všechny jeho poukázky rozdány už v 9 ráno. Byli jsme překvapeni úspěchem péče o duševní zdraví v těchto oblastech; zprvu jsme se báli, že guerille bude psycholog vadit nebo že si lidé budou myslet, že psycholog může pomoci pouze duševně nemocným. V mobilních týmech bývá klinický psycholog, který se s lidmi setkává v prostorách kliniky, a pak sociální psycholog či poradce, který je venku a lidem vysvětluje, co to duševní zdraví je. Poradce například vysvětluje, že plakat potom co ztratíme někoho ze svých blízkých, je úplně normální, ale že když se člověku nepodaří pohnout se dál, pak je důležité, aby si promluvil s odborníkem. Lidé velmi dobře rozumí tomu, že tohle je něco, co jim může pomoci a proto se chtějí s psychologem setkat.

Mobilní kliniky setrvávají na jednom místě 2-3 dny a tvoří je tým zhruba 10 lidí. Kdykoli je to z hlediska bezpečnosti možné, tak s sebou bereme také profesionály z ministerstva zdravotnictví, jednak proto abychom zapojili místní nemocnice a ty nás tak mohly později nahradit, a za druhé také proto, že se tím rozšiřuje jejich kvalifikace.

Podle čeho jste vybrali místa, kde působí mobilní kliniky?

Od července 2007 jsme prováděli průzkumné mise na různých místech v Caquetá. To je nejlepší a nejbezpečnější způsob, jak v zemi pracovat. To čemu normálně říkáme „rychlé vyhodnocení“ - rychlý sběr informací, při němž se nenabízí zdravotní služby - není vzhledem k bezpečnostním rizikům v tomto kontextu možné. Takto jsme pomalu a krok za krokem získávali přístup do izolovaných oblastí a mobilní kliniky jsme zakládali spolu s tím, jak jsme zjišťovali, jaká je situace tamního obyvatelstva a přínos naší intervence.

Snažíme se působit tam, kde je to nejpotřebnější, v místě, kde jsou lidé uvězněni uprostřed konfliktu. V zemědělských oblastech jsou lidé prakticky izolováni, doprava je tu velmi omezená a nákladná a odehrává se především podél řeky a kromě toho mnoho z nich potřebuje pro odjezd z oblasti povolení od guerilly, přičemž to se uděluje jen na několik dnů.

Pro mobilní kliniky jsme vybrali okresy San Vicente a Cartagena na severu departmentu, kde žije asi 90 000 lidí. Právě odtud pochází většina vysídlených obyvatel, kteří utíkají před boji mezi guerillou a armádou. Civilisté jsou tu lapeni uprostřed konfliktu, trpí jeho následky a stávají se oběťmi týrání obou válčících stran, které je často podezřívají ze spolupráce s druhou stranou. Mnoho z nich pak utíká do Florencie a pokud se i tam cítí ohroženi, tak i do Bogoty nebo ještě dál.

Jaké jsou hlavní výzvy pro práci Lékařů bez hranic, s nimiž se v následujících měsících budou muset vypořádat?

Vybrali jsme 4 místa, kde budou čtvrtletně provozovány mobilní kliniky - díky tomu budou mít vliv na zdravotní stav populace. Vedle toho budeme pracovat také s vládními odborníky, abychom je školili a lépe je připravili na jejich úkoly. A pokud to bude nutné, v místech, kde budou působit, budeme také opravovat zdravotní střediska.

Zvláštním znakem tohoto projektu je také to, že jsme si ponechali prostor pro mobilní kliniky v jiných oblastech, pokud vývoj konfliktu ukáže, že tam jsou potřeba. Konflikt v Kolumbii je velmi proměnlivý a tedy hlavní výzvou pro nás je, abychom zůstali maximálně flexibilní a schopní adekvátně reagovat na nové a měnící se potřeby.

Propuštění unesených, vojenská ofenzíva proti FARC[1] a zprostředkovatelské pokusy Huga Cháveze přitáhly ke konfliktu v Kolumbii opět pozornost. Měly tyto události nějaký vliv na operace Lékařů bez hranic v departmentu Caquetá?

Nevím, jestli je to spojené s únosy, ale je očividné, že v Caquetá jsou v posledních měsících vojenské operace a boje intenzivnější v oblastech, kde Lékaři bez hranic působí, což má samozřejmě také vliv na naši práci, např. na mobilní tým v Llanos del Yarí v okresu San Vicente, které je známo jako jedna z bašt FARC. To je jedno z míst, kde jsou zdravotnické kliniky nejvíce potřeba - lidé tam neviděli doktora už léta. Potom co před několika měsíci Chávez navrhl, že se tam sejde s Marulandou,[2] už jsme nebyli schopni se do této oblasti vrátit, protože vojenský tlak se zvýšil. Stejně tak po smrti Raúla Reyese[3] jsme kvůli bezpečnosti museli zrušit jednu plánovanou kliniku.

V poslední době se konflikt v Caquetá zhoršil. Naši práci tak činí obtížnější, ale současně také mnohem více potřebnou.