Lékařem v uprchlickém táboře Dadáb: „Nedovedu si představit, že bych ve své kariéře dosáhl něčeho většího, než čeho jsem dosáhl tady…“

Dr. Abdi Mohammed Gedi je ředitelem všeobecné nemocnice v uprchlickém táboře Dahagaley v Dadábu na severovýchodě Keni. Od doby, co zdravotnickou péči v táboře převzali Lékaři bez hranic, je prvním keňským lékařem somálského původu, a věří, že jeho jazyková a kulturní pouta, která sdílí se svými převážně somálskými pacienty, zásadně přispívají k úspěchu jeho práce.

Nemocnice je v současné době pod velkým tlakem, protože ze Somálska přicházejí další tisíce a tisíce lidí, kteří posléze potřebují lékařskou pomoc. Nemocnice je přetížená stejně jako samotné tábory v Dadábu, které byly postaveny pro 90 000 lidí, zatímco dnes v nich žije čtyřnásobek lidí, nepočítaje desetitisíce dalších, kteří se už do táborů nevešli a živoří v provizorních podmínkách v poušti okolo. Lékaři bez hranic v nemocnici nedávno otevřeli nové 60lůžkové oddělení určené pro nemocné a podvyživené děti. 

Dr. Gedi vypráví, co ho přivedlo do Dadábu a jak se Lékaři bez hranic vyrovnávají se současnou krizovou situací:

Narodil jsem se asi 130 km na sever od Dadábu v městečku Vadžír. Pocházím z rodiny keňských Somálců. Mí rodiče jsou obyčejní lidé. Učila mě moje babička, můj bratranec, který je farmaceutem v Nairobi, mě povzbuzoval, abych šel studovat medicínu, a můj bratr za mne zaplatil všechny poplatky. Díky podpoře rodiny jsem nakonec mohl odejít do Makerere v Ugandě a na této nejstarší univerzitě ve východní Africe pět let studovat medicínu a chirurgii. Pak jsem absolvoval roční praxi v nemocnici v Embu, což byl upřímně řečeno nejtěžší rok v mém životě. Ale to ze mě nakonec udělalo to, co jsem, a připravilo na práci v Dadábu.

Pro Lékaře bez hranic jsem začal pracovat na začátku roku 2010. Byl jsem tehdy první lékař somálského původu v této nemocnici. V jednom období jsem tu byl vlastně jediným lékařem. Teď je nás tu osm. První rok jsem byl prací úplně zavalen. Tehdy tu Lékaři bez hranic rozjížděli chirurgický program, a protože chirurgie byla moje specializace, rozhodl jsem se, že zůstanu. V září jsem se pak stal ředitelem nemocnice.

Pracovat v Dadábu je neuvěřitelná výzva. Prostředí je velmi drsné a tvrdě se tu pracuje – máme volno jen dva dny za měsíc. Na druhou stranu můžeme okamžitě vidět výsledky své práce. Když jdu na trh, lidi za mnou chodí, děkují a hlásí se jako moji pacienti. Takové zadostiučinění člověka nese na nohou. Nedovedu si představit, že bych ve své kariéře dosáhl něčeho většího, než čeho jsem dosáhl tady, ať už jde o pomoc pacientům nebo o to zvláštní pouto, které mezi sebou máme.

Lidé v táboře pocházejí z 98% ze Somálska. Protože mluvím somálsky, mohou za mnou pacienti přijít a dohovořit se přímo. Když vám někdo tlumočí, ztratí se hodně důležitého. Nejde ale jenom o to, že máme společnou řeč. Rozumím také jejich kultuře, jejich náboženství a prostředí, ve kterém žijí. Když jsou nějaké problémy s poskytováním péče, třeba když pacient odmítá léčbu, umím mu ji vysvětlit z náboženského hlediska. Kultura, kterou máme společnou, to usnadňuje jak mně, tak pacientům.

Zde v táboře jsou dvě hlavní skupiny lidí, dlouhodobí obyvatelé a noví uprchlíci. A naše nemocnice čelí výzvám, které jsou pro každou z těchto skupin jiné. Mají různé zkušenosti i očekávání a potřebují také jinou zdravotnickou osvětu. V Somálsku se zdravotnictví kvůli občanské válce zcela rozpadlo. Čerství utečenci nemají s normální zdravotní péčí vůbec žádné zkušenosti a zdraví vnímají způsobem velmi odlišným od lidí, kteří jsou v táboře už 20 let. Musíme je proto přesvědčovat o tom, že některé kritické stavy lze léčit a že pacient se nemusí rozloučit s tímto světem, když nám svěří své tělo. 

Největší výzvou ale nakonec není vyrovnat se s odlišným vnímáním zdravotní péče, ale zvládnout ty velké počty, ty tisíce nových uprchlíků, kteří každý měsíc přicházejí do tábora. Až donedávna činila obsazenost naší nemocnice 80%, teď už je to 110%, takže někteří pacienti musejí sdílet lůžka. To vše má samozřejmě velký vliv na kvalitu poskytované péče, protože pracovní skupina, která se starala o dvacet pacientů, jich má teď na starosti dvojnásobek.

Minulý měsíc jsme měli na mateřském oddělení 308 porodů, což je dvakrát více než loni, a prudce stoupají i počty nemocných a podvyživených dětí. Právě teď tu máme ve vyživovacím středisku hospitalizovaných desítky vážně podvyživených dětí s léčebnými komplikacemi, a dalších stovky podvyživených dětí se léčí ambulantně. Museli jsme rozšířit vyživovací středisko o další oddělení s 60 lůžky a nabrat další personál, abychom měli kam uložit pacienty a mohli se o ně postarat. Nové pracovníky jsme museli nabrat i do našich pěti zdravotnických stanovišť pro poskytování primární péče rozmístěných po táboře, a v březnu jsme museli otevřít jedno speciální stanoviště určené výlučně pro potřeby nově přicházejících uprchlíků.

Mohu říci, že všechny zdravotnické indikátory jsou tu teď na krizové úrovni.