„Můj dům vypálili, ale já chci stejně zpátky.“

 
 
„Utekli jsme sem, když napadli naši vesnici a vypálili ji. Přišli jsme skoro o všechno, zachránila jsem jen matrace pro mého manžela a děti. Tady v kostele jsme už 12 dní. Na začátku tu s námi byl i můj manžel, pak ale odešel ke svému bratrovi, protože tu není dostatek přikrývek. Každý den sem za námi chodil, teď jsem ho ale už dva dny neviděla. Moje nejstarší dcera je nemocná, má horečku a několik dní také vyrážku.“

- Judith


„Moji rodiče zůstali u nás ve vesnici, ale sestra, já a moje dcera jsme odešly, protože nám řekli, že náš dům vypálí. Přišly jsme sem pěšky s velkou skupinou lidí. V tomhle stanu nás teď bydlí deset. Zpátky jít nemůžeme, protože náš dům celý shořel - nic tam nezbylo. A ti lidé tam stejně stále ještě jsou, takže je to velmi nebezpečné. Nevím, co mám dělat. Bude to teď obtížné, protože začínáme znovu a bez ničeho.“

- Christine 


„Přišli jsme sem, protože je to tu bezpečnější. Vlastně jsem tu byl už během posledních bojů v roce 1992 - teď je to ale mnohem horší. Předtím můj dům nevypálili, tentokrát je ale všecko pryč. Přijeli jsme sem pickupem, někdo nás sem vzal i s mojí rodinou. Můj dům vypálili, ale já chci stejně zpátky a postavit nový. Doufám, že jednoho dne se budeme moci vrátit.“

- Mwania


„Je to tu obtížné, ale alespoň bezpečné. Opustili jsme naši vesnici, protože muže zbili a nám vyhrožovali. Teď nás tu žije 15. Policie odváží některé lidi zpátky, aby posbírali své věci, nebo aby zůstali, pokud chtějí. Myslím ale, že my nepůjdeme, můj dědeček říká, že je to příliš nebezpečné. Kdybychom přišli zpátky, mohli by náš dům obklíčit a zapálit ho i s námi.“

- Margaret 


„Po těch událostech hodně lidí přišlo do mého domu, protože mě znají. Hledali jídlo a přístřeší. I když jsem chtěla, neměla jsem toho moc, co bych jim mohla dát. Sem na policejní stanici v Langasu (jeden z táborů pro vnitřně vysídlené osoby) jsem přišla, protože jsem si říkala, že lidé tu asi budou hledat bezpečí. A když jsem viděla, kolik jich tu je, věděla jsem, že musím pomoci.

Během dne není v táboře tak rušno. Hodně lidí se vrací do svých vesnic zjistit, jestli zůstalo něco, co by mohli zachránit, a vrací se až na večer, aby tu přespali. Na klinice máme hodně dětí, které mají infekce, protože spí venku na chladu. Některé mají průjmy a zvrací, protože i hygienické podmínky jsou tu špatné. 

Viděla jsem jednoho asi dvanáctiletého chlapce, který měl na zádech ránu od mačety. Ránu jsme mu obvázali a poslali ho do nemocnice. A potkala jsem také chlapce, který se ztratil. Když vypukly boje, utekl a teď neví, kde ostatní z jeho rodiny jsou.

Hodně uprchlíků má trauma. Chodí za námi a říkají, že mají bolesti - říkáme tomu ‚hapa hapa‘ (‚tady tady‘) syndrom. Ukazují na sebe a říkají, že je to bolí ‚tady‘ a ‚tady‘, ale ve skutečnosti je jejich bolest spíš emocionální než fyzická.“

- Albina Aluda, místní zdravotní sestra Lékařů bez hranic