Nábulus, okupovaná palestinská území: Deník fotografa

Chris Huby je fotograf a filmař. V září 2011 navštívil Západní břeh a město Nábulus, kde se setkal s psychosociálními týmy Lékařů bez hranic, které v oblasti působí od roku 2004. Zde jsou úryvky z jeho cestovního deníku.

„Přijel jsem do Nábulusu v září 2011, abych se tam navštívil organizaci Project Hope a především Lékaře bez hranic a strávil s nimi nějaký čas.



Nábulus je úžasné město, vybudované na několika kopcích. Je velmi zachovalé a stále nese stopy starého islámu. Ve vzduchu je tam něco magického. I přes existenci těchto symbolických míst, včetně historického uprchlického tábora Balata, a všech událostí, které se tam staly a stanou, jsem tam nepotkal žádného jiného novináře nebo fotografa. Nábulus se právě vzpamatovává ze série dramatických událostí. Ve město docházelo ke značnému násilí, zejména v táborech. Média pochopitelně zaměřují všechnu pozornost na Sýrii, Jemen, Tunisko, Egypt a Libyi. Tady ale nemá Arabské jaro velký význam. Je to věc „ostatních“, je to „jiný“ problém. Tady konflikt probíhá už od roku 1948.

Projektová koordinátorka Lékařů bez hranic Sarah Château se se mnou setkala v centru Nábulusu. Pozvala mě, abych se připojil k týmu chystajícímu se na návštěvu blízkých vesnic. Budu mít deset dní na to, abych pochopil rozdíly mezi jednotlivými oblastmi a zjistil, co se děje na skrytých místech. Myslet a vidět do hloubky vyžaduje čas, který často v žurnalistice schází.

Velká mapa visící v kanceláři Sarah ukazuje, že v severní části země izraelské osady pomalu obklopují palestinské vesnice s checkpointy na všech stranách. Mnoho vesnic v oblasti Nábulusu se mění v trosky. Mešity v Awartě a Iraq Burin jsou téměř opuštěné – neklamná známka rozpadu. Všude jsou graffiti. Říkají mi, že vyjadřují palestinská politická hesla a výrazy uvítání. Téměř všude vídíte tvář Jásira Arafata, umístěnou mezi arabskými nápisy a plakáty s portréty „mučedníků“. Často tu také vidíte národní vlajku a mapu palestinských území. Ulice vypadají, jako kdyby právě skončila válka. Domy se rozpadají nebo jsou nedostavěné. Zdi jsou pokryté stopami po kulkách. Obyvatelé velmi trpí izolací a stresem.

Lékaři bez hranic působí v těch nejhorších a nejvíce znevýhodněných čtvrtích a uprchlických táborech ve městě a okolních vesnicích, které sousedí s izraelskými osadami. Poskytují zde psychologickou pomoc populaci traumatizované násilnými událostmi. Psychologický tým tvoří výhradně ženy. To mi dává smysl, protože jsou to ony, kdo shromažďují svědectví od žen žijících v této tradiční oblasti. Následuji je na výpravě do terénu.

Mezi pacienty je i tato žena, jejíž syn byl zabit na poli před několika měsíci. Mladší bratr „mučedníka“, jehož fotografie visí na stěně obývacího pokoje, má problémy ve škole. Rodina je chudá a okolní půda vyschlá. Psycholožky Lékařů bez hranic mi říkají, že tito pacienti se s týmem setkávají už několik měsíců a teprve teď začínají chápat význam a cíl psychologické péče. Není to jednoduché.



Později potkávám další rodiny – děti, které nemohou spát více než čtyři hodiny v kuse nebo se bojí být uvnitř domů. Děti, které se ještě týdny po prožitém násilném incidentu stále třesou. Staré lidi, kteří byli zmláceni. Ženy, které byly poníženy a obtěžovány. Slyším o manželech a chybějících otcích, kteří jsou ve vězení nebo mrtví.





Mohamed je starší muž. Jeho dům byl těžce poškozen, když na něj uprostřed noci, kdy všichni spali, zaútočili izraelští osadníci. Dospělí, mezi nimi i ti nejstarší, byli zbiti, ohrožováni, uráženi a vyslýcháni. Osadníci stříleli do zdí, rozbili náboženské předměty, potréty, dětské postýlky, dveře.

Otec tohoto 16letého adolescenta je „mučedník“ a i matka se účastnila násilí. Namísto ve škole tráví celé dny u checkpointů, kde háže kameny na izraelské vojáky. Psycholožky Lékařů bez hranic jsou znepokojeny. Vědí, že mladíkovi hrozí velké riziko. Zdá se být ztracený.



Proces osídlování se v posledních letech zrychlil a zdá se, že násilí se také stupňuje. Každý se obává nové intifády (v arabštině „povstání“), přestože ti umírnění se snaží vyhnout bludnému kruhu odvety. Stále jsou tu živé vzpomínky na operaci Lité olovo, izraelskou ofenzivu v pásmu Gazy na přelomu let 2008 a 2009. Abbás a Fatáh se teď soustředí spíše na získání mezinárodního uznání – radši zákon než násilí. Uvidíme, kam to povede.



Myslím, že mezinárodní komunita by se měla zorganizovat a zastavit budování izraelských osad. Zatím ubíhá čas. Konflikt a násilí už pokračují 40 let a zanechávají za sebou oběti."

Chris Huby, září 2011