Darujte pomoc
Oblečení pro miminka, flashbacky a noční můry
Mladá belgická psycholožka Audrey Magis strávila 2 měsíce v Sýrii. V jednom z projektů Lékařů bez hranic na severu země zahajovala program na podporu duševního zdraví. V minulosti absolvovala mise v Gaze, v Libyi a v jednom táboře pro syrské uprchlíky.
Jak tě lidé v Sýrii jako psycholožku přijali?
Obvykle cítím jistou zdrženlivost, když lidem vysvětluju, že jsem psycholožka. V Sýrii tomu tak vůbec nebylo, reakce byly velmi pozitivní. Válka trvá už dva roky, lidé už nevědí, kudy kam, co dělat. Na začátku mluvili o drobných sociálních problémech: děti nechodí do školy a jsou proto čím dál rozjívenější, dospělí nepracují, lidé žijí ve stanech nebo natěsnaní v jedné místnosti a z takové blízkosti samozřejmě pramení napětí… Ale když se člověk ponoří hlouběji, pochopí, že většina z nich prožila nějaké trauma: ztratili své blízké, jejich dům byl zničen, prožili bombardování, …
Jak se to projevuje?
Lidé se navzájem nepoznávají. Muži trochu v letech už nenacházejí své místo ve společnosti – ztratili práci, nejsou bojovníci, musejí se postarat o rodinu, několikrát se přestěhovali, … Přicházejí za mnou sami od sebe a žádají o pomoc. „Začínám být hrubý na svou ženu a děti. Potřebuju s tím něco dělat, nemůžu se takhle chovat.“ Viděla jsem mnoho žen, pro které je čím dál komplikovanější navázat vztah s dítětem, které se jim má narodit. Antikoncepce už není dostupná a ženy otěhotní, aniž by si to přály. Opravdu těžko si pro sebe a své dítě představují budoucnost. Setkala jsem se s ženami na konci těhotenství, které neměly vůbec nic připravené. Neměly postýlku, oblečení pro miminko ani jméno. Ztratily schopnost projektovat se do budoucnosti.
Děti si nejradši hrají na válku. Už netouží po autíčkách nebo jiných normálních hrách. Baví je po sobě střílet. Viděla jsem děti házet kameny po oslech, mučit zvířata. Vyjadřují tak svůj vztek. Reprodukovat válku je normální mechanismus, skrze který se zbavují napětí.
Také jsem se setkala s muži okolo dvacítky, bývalými bojovníky, kteří rovnou mluvili o depresích, traumatech. Strašné zážitky se jim neustále vrací, trápí je noční můry.
Lidé také často mluvili o tom, že už nevědí, proč se vlastně válka vede. Jsou vyděšení představou, že dnes bojují proti svým sousedům, přátelům… Přestali tomu rozumět. Na začátku války to vypadalo, že bojovat má smysl, ale po dvou letech už je to jinak. Už touží jen po tom, aby válka skončila a oni se mohli vrátit domů.
Autopilot
Situace už dávno překročila snesitelnou míru. Lidé jako by jeli na autopilota. Ale nedovolí si vybouchnout. Prostě nemohou. Vyvinula se u nich ohromující odolnost. Přežít dva roky v podobných podmínkách mi připadá neuvěřitelné. Naštěstí skvěle funguje rodinná i komunitní podpora. Solidarita pomáhá lidem překonat těžké zkoušky. Musím říct, že syrská pohostinnost je obdivuhodná. Když jsem navštívila vysídlenecké tábory blízko hranice, lidé se se mnou dělili o své jediné jídlo. Opravdu mě to zasáhlo.
Jakou úlevu může přinést psychologická podpora?
Někdy stačí jedno sezení. Někteří potřebují jen vědět, že to, co prožívají, je v jejich situaci normální, že se nezbláznili. S některými se musíme setkávat déle. Snažíme se společně vytyčit cíl a pomalu se k němu přibližovat za pomoci behaviorálních technik. Na dlouhé analýzy stejně nemáme čas. Ale i s těmihle krátkými terapiemi toho dokážeme docela dost. Například jednou přišla do nemocnice pacientka v 6. měsíci těhotenství a žádala předčasný porod. Nebyl pro to žádný zdravotní důvod, ale ona přesto chtěla, aby lékaři provedli císařský řez a zbavili ji tak dítěte. Byla velmi podrážděná a nervózní. Společně jsme pochopili, že to dítě je zkrátka navíc, dítě války, a že ona měla pocit, že jí miminko bere veškerou energii. Chtěla brát léky proti úzkosti, ale kvůli těhotenství nemohla. Pracovali jsme spolu na relaxaci. Měla si také vést jakýsi deník, kde dávala do souvislosti své napětí s tím, co se dělo v jejím životě. Nakonec jsme se společně připravili na příchod miminka. Na poslední sezení mi přinesla ukázat oblečení pro své děťátko. Ještě neměla vybrané jméno, ale byla na dobré cestě. Byl to můj poslední den a má poslední pacientka. Při odjezdu jsem si říkala, že přijet do Sýrie rozhodně nebylo marné.