Petra Růžičková - Deník z Čadu (1. část)
Tak jsem v úterý konečně dorazila do Haraze. Téměř měsíc jsem kvůli současným událostem strávila čekáním v N‘djameně. Koordinátor a logistik sem přijeli už v půlce března, aby nejprve zajistili základní věci a prozkoumali místní bezpečnostní situaci. Objížděli okolí, mluvili s místními autoritami a zjišťovali, kde jsou největší potřeby a jaká je tu vlastně celková situace.
Ze začátku byly problémy s bezpečností. Za hranicemi, ve Středoafrické republice, bylo několik přepadení a jedno takové skončilo smrtí osoby, která cestovala s pacientem v autě Lékařů bez hranic. Pohyby aut se tedy limitovaly a začalo se jezdit vždy v konvoji několika aut, což je samozřejmě logisticky a organizačně složitější. Také z počátku nebylo ani jisté, kde budeme bydlet. V Haraze není mnoho možností. Kluci nejprve bydleli provizorně ve stanu na dvorku místních lidi, ale pak se jim podařilo sehnat dům. Jeden z mála tady v Haraze, který má cihlový zaklad a plechovou střechu, většina obydlí je jen ze slámy. I tento dům ale potřebuje ještě plno dopilování. Mnoho už bylo uděláno před mým příjezdem. Začala se stavět zeď (doposud dům sdílí dvorek s několika dalšími obydlími), postavila se latrína a sprcha (ohraničené prostranství, kde je umístěn kýbl s vodou na polévání), v místnostech se zvětšila okna (30x30 cm se zdálo být nedostatečné) a písek v pokojích na zemi se nahradil cementovou podlahou. Je potřeba už jen umístit moskytiéry, vymalovat (tedy přesněji řečeno přikrýt špinavou zeď bílým vápnem), dodělat postele, nějaké police a myslím, že to bude příjemné bydlení.
Mnohem dramatičtější změny se pak udály v místním zdravotním středisku, které má jednu budovu se třemi místnostmi, pak malý sálek bez oken (2x2 m), který je určen pro porody, a pak další malou budovu se dvěma místnostmi a s malými okénky bez jakéhokoliv zařízení, která slouží jako místnost pro pacienty na pozorovaní. Vše ve značně zpustošeném stavu, 20 let prý neuklízeli a poslední malování proběhlo v roce 1968.
Jeden den v týdnu se tedy udělal generální úklid, postupně se začala vyměňovat okna, umísťovat moskytiéry, vymalovalo se, udělala se nová police do lékárny, nové stoly a židle, nové vyšetřovací lůžko, umístily se nádoby na umývání rukou, porodnici se vytvořila okna, udělala podlaha, sál pro pozorovaní dostal také novou podlahu, okna, omítku a brzy bude mít i postele - čtyři, víc se jich tam nevejde. No, je to nádherná změna.
Naše aktivity jsou tedy v tomto zdravotním středisku, dovezli jsme naše léky a začali poskytovat péči zadarmo. Samozřejmě počet konzultací se tím pádem ztrojnásobil. Máme jednu naši sestru, která vypomáhá, ale samozřejmě zbytek personálu se teď má co ohánět. Ze začátku to byl dost chaos, ale teď se to začíná trochu uklidňovat.
Středisko (Centre de santé) je tak trochu rodinný podnik. Zaměstnanci jsou většinou z jedné rodiny a bydlí společně hned vedle nemocnice. Jsou v podstatě k dispozici 24 hodin denně, všechny dny v roce. Nemocní můžou přijít v kteroukoliv hodinu a vždy se jim dostane péče. Celkově je práce zatím příjemná, lidé jsou motivovaní a dobře se s nimi pracuje.
Tento týden jsme začali dělat mobilní kliniky, zatím jezdíme na tři různá místa 3x týdně s týmem 5 lidí. 2 sestry jsme dovezli z N‘djameny a zbytek týmu jsou místní lidé bez jakéhokoliv zdravotního vzdělaní, 2 lidé u registrace a jeden v lékárně. Ale jinak tým je skvělý, jsou bystří a rychle se učí. Jezdí s námi také jeden zaměstnanec střediska, který má na starosti očkovaní. Ve vesnicích pak s námi ještě vždy pracuje několik místních lidi jako asistenti. Funguje to celkem jednoduše, vše se dohaduje přes šéfa vesnice. Jen se zeptáte, zda vám může najít 3-4 lidi, kteří umí číst a psát, a do pěti minut je máte na místě. Snažíme se vždy najít nějakou ženu, ale to bývá problém. V jedné vesnici se nám podařilo najít jen jednoho člověka, který vyhovuje našim požadavkům, další dva neumí ani mluvit francouzsky, neumí číst ani psát, ale jsou mladí a tedy mají asi nějak větší šanci se něco naučit. No uvidíme. Zatím je to dost náročné. Jejich úkol je v podstatě pomáhat měřit teplotu, vážit a měřit děti a dělat MUAC [měření obvodu paže u dětí pro zjištění rizika podvýživy] - když neumíte číslo přečíst ani zapsat, je to problém. Ale mají snahu a chtějí se učit.
Mobilní kliniky děláme v místech, kde žije nejvíce těchto přemístěných lidi, ale nejde o nějaké uprchlické tábory v pravém slova smyslu. Většina uprchlíků ze Středoafrické republiky jsou stejného etnika jako lidé tady a v podstatě většina z nich se nikdy ani za Středoafričany nepovažovala, zůstali na druhé straně hranice v 60. letech po koloniálním rozdělení a jiní zase kvůli suchu v 80. letech. Většina lidí tady má stále své rodiny. Přemístění se taky událo jen v malé vzdálenosti, lidé, kteří měli ve své vesnici problémy s jiným kmenem, se přemístili o desítky kilometrů dál do jiné vesnice svého etnika a plně se zde zapojili do života. Našim úkolem bylo a stále je získávat tyto informace, zjistit, jestli situace nově příchozích je nějak dramaticky odlišná od situace místních obyvatel. Zatím ale žádné velké rozdíly nenacházíme, situace je tu prostě složitá pro všechny. Největším problémem celé této oblasti je lékařská nedostupnost. Není tady žádná nemocnice a většina zdravotních center v ostatních vesnicích je nefunkčních. Nemocnice v Am Timamu je vzdálená od Haraze 6 hodin jízdy a jen v období sucha. V období dešťů je celá tato oblast naprosto odříznutá.
Postupně se nám začíná zvětšovat i počet hospitalizaci. Normálně mívali tak 4 lidi do měsíce a my od začátku našich aktivit již hospitalizovali 15 pacientů.
Sálek pro hospitalizaci je zatím stále v rekonstrukci a stejně tak kapacita 4 lůžek je nedostatečná, takže jsme vedle střediska postavili velký stan, který slouží jako malá nemocnice. Pacienti zatím leží jen na matracích na zemi. Stan to není nějak velký a k tomu ještě všechno příbuzenstvo, které pacienty doprovází a navštěvuje, a klima, kdy teploty dosahují 45°C - kolikrát je příjemnější zůstat venku pod stromem a tak nemocnice je vlastně všude okolo.