Rozhovor: Devět týdnů v nemocnici Lékařů bez hranic v Sýrii

Ruth Priestley je sálová sestra z Austrálie. Nedávno se vrátila ze Sýrie, kde devět týdnů působila v nemocnici Lékařů bez hranic. V rozhovoru popisuje současnou situaci v zemi a také dopad, který na ni měly tragické příběhy pacientů.
S jakými typy zranění jste se setkávala?

Naši pacienti měli především válečná zranění způsobená střelbou nebo výbuchy bomb. Prováděli jsme mnoho ortopedických operací a laparotomií. Často jsme se setkávali se závažným poškozením vnitřních orgánů vyžadujícím rozsáhlé chirurgické zákroky. Pacienti často mívali třináct i více děr ve střevech, jiní měli poraněný močový měchýř nebo slinivku.

Jeden operovaný muž měl na těle nejméně 20 ran od bomb, šrapnelů a kulek. Začínaly na jeho chodidlech, pokračovaly přes jeho nohy a trup a končily až na čele. I přesto přežil a dokonce neměl žádná závažná vnitřní zranění. Jeho ruce byly také ve špatném stavu, ale měl obrovské štěstí a nemusel podstoupit amputaci. Sama jsem tomu nemohla uvěřit. 

Zasáhly vás příběhy některých dalších pacientů?

Jeden mladý muž musel podstoupit hned 9 z prvních 29 operací, které jsme v nemocnici prováděli. Jeho zranění si nakonec vyžádala amputaci celé nohy. Pravidelně se vracel kvůli dalším operacím, ale rána se nakonec zacelila a mohli jsme ho definitivně propustit. Potom nás navštěvoval se svým bratrem. Chodil o berlích, ale oba měli na tvářích široký úsměv a rádi se s námi viděli. Bylo opravdu skvělé vidět, že se zotavil a daří se mu dobře. Za několik týdnů jsme se dozvěděli, že zahynul při výbuchu bomby v Aleppu. Bylo to zdrcující.

Jednoho dne jsme po výbuchu bomby na trhu v blízkém městě přijali hned sedm dětí najednou. Jedno z nich byla devítiletá holčička, která utrpěla zranění obou nohou a perforaci střev. Provedli jsme operaci a museli jí amputovat jednu nohu. Další převazy a zákroky na operačním sále musely být pečlivě načasovány, aby její malé tělo zvládlo dávky anestetik. Při tom bombovém útoku zahynuli dva z jejích sourozenců a čtyři bratranci.

Bylo těžké se s tím emocionálně vyrovnat?

Když se setkáváte s tak děsivými zraněními, může to být těžké, ale stejně jako lékaři kdekoliv jinde musíte pokračovat v práci a uvědomovat si, že je podstatná péče o pacienty a nikoliv vaše reakce. Vždy si uvědomuji rozdíl, který mezi námi je – já mám možnost odejít.

Ale samozřejmě vás rozčílí a zarmoutí, když vidíte dopad násilí na lidské životy. Když vybuchla bomba na trhu, byl to útok na civilisty, a to vás opravdu rozhněvá. Celé dny vídáte realitu života ve válce a její následky. Všechny ty lidi, kteří si odnášejí doživotní následky.

Jak se změnila situace v oblasti v době vašeho pobytu?

Když jsem přijela, bylo to velmi hektické. Pracovali jsme dnem i nocí a skoro si neuvědomovali, jestli jsou zrovna tři hodiny ráno nebo odpoledne. Musela jsem si na nástěnku napsat aktuální čas a datum, abych se trochu uzemnila. Po prvních třech týdnech jsem se cítila, jako kdybych se celou dobu točila v pračce a pak byla úplně bez dechu vyvržena ven.  Po těch prvních týdnech se situace trochu zklidnila.

Další změnou bylo, že v naší vesnici přibylo obyvatel, protože lidé utíkali z bojových zón. Téměř ve všech domech žilo několik rodin a mnoho lidí bylo také ubytováno v jedné ze škol. Jiní zůstávali pod olivovníky na hranici a čekali, až budou moci odejít jako uprchlíci. Proto k nám začali chodit pacienti s obecnými zdravotními problémy včetně chronických chorob a průjmů. Neustále jsme monitorovali potřeby populace a podle toho přizpůsobovali naši činnost.

V průběhu mého pobytu v Sýrii jsme stále přijímali pacienty se závažnými válečnými zraněními vyžadujícími okamžitou operaci. Poté, co byly zřízeny místní polní nemocnice, začali přicházet pacienti, kteří již podstoupili kvalitní operace, a tak jsme pro ně zajišťovali jen převazy a všeobecnou péči.

Odkud pacienti přicházeli?

Někteří byli opravdu zdaleka. Mnozí přicházeli z Aleppa nebo jiných měst, někdy cestovali i pět hodin. Taková doba mezi zraněním a ošetřením měla pochopitelný vliv na jejich stav.

Došlo k nějakým bezpečnostním incidentům?

Byly chvíle, kdy jsme byli v pohotovosti, připravení evakuovat sebe i závažnější pacienty. Chirurg musel rychle zvažovat, jak rychle dokážeme provést určité zákroky, aby se mohl rozhodnout, jestli je stihneme provést dříve, než se budeme muset evakuovat. Byla to těžká rozhodnutí.

Lékaři bez hranic ve spolupráci s Unií syrských zdravotnických organizací v polovině června zřídili v Sýrii chirurgickou úrazovou nemocnici. Ke konci září v ní již ošetřili přes 1.100 pacientů a provedli přes 260 operací.

Více informací o aktivitách Lékařů bez hranic v Sýrii najdete v tomto článku.

Podívejte se také na videoreportáž z nemocnice: