„Šli jsme dnem i nocí, pili vodu z řek…“

Muž na hraničním přechodu El Fuj poblíž tábora Jamam:

Bojovalo se a nikdo nám nemohl pomoci. Schovávali jsme se v křoví a přežívali tak, že jsme se občas plížili do opuštěných domů, abychom tam našli jídlo. Po osmi nebo devíti dnech jsme nechali domovy i boje za sebou. Necítili jsme se bezpečně, nemohli jsme ani zastavit, i když jsme byli unavení, protože nad námi přelétaly Antonovy (pozn.: typ letadla). Schovávali jsme se mezi stromy podél řek. Někdy jsme dvě nebo tři hodiny kopali, abychom našli vodu, většinou neúspěšně. Děti začaly být v horku nemocné. Chtěli jsme s nimi utéci, co nejdále to šlo. Cestou jsme opustili dvanáct lidí, kteří byli tak nemocní, že nemohli pokračovat v chůzi. Teď doufáme, že dorazíme do tábora Jamam, kde je zbytek naší rodiny a naše zvířata.

Mladá žena v táboře Jamam:

Jsme tu ve špatné situaci. Právě jsme dorazili a nemáme žádné jídlo, chybí nám také mýdlo. Situace se pořád zhoršuje. Nemůžeme si dovolit plýtvat, a proto jíme jen jednou denně, ačkoliv jsme dříve jedli třikrát. Teď jídlo vynecháváme, nebo nám pomáhají ostatní.

Můj muž nikdy neviděl svou dceru. Když jsme utíkali, zastavili jsme se ve vesnici mých rodičů. Nebyla tam žádná porodní asistentka a podmínky byly špatné. Porodila jsem dceru a za dva nebo tři dny jsme byli zase na útěku.

Zpočátku jsme se rozprchli do různých směrů, ale potom jsme se zase našli a rozhodli se přijít sem společně. Nejprve jsme se schovávali v buši a potom jsme putovali až sem do Jamamu.

Když jsme utíkali, asi 50 metrů ode mě dopadla na skupinu lidí bomba. Při bombardování musíte zalehnout, ale lidé panikaří, běhají okolo a poté jsou zranění. Od té doby, co jsem překročila hranici, se cítím bezpečně.

Tady za hranicemi jsme před bombami v bezpečí. A teď, když už neutíkáme, abychom zachránili holé životy, můžeme začít řešit věci, jako je hlad, a shánět všechny nezbytnosti jako mýdlo, oblečení a jídlo. Nevím, co bude v budoucnosti, jen bych chtěla posílat děti do školy a pracovat, abych je mohla nakrmit.

Žena v táboře Jamam:

Je tu hlad, protože nemáme dost jídla. Děti jsou kvůli podvýživě ještě více nemocné. Moje rodina se k jídlu dostane, protože mám práci, ale jiní lidé trpí. Přežití v táboře není jednoduché.

Je tu také spousta zmatků okolo vody. Ženy musí dlouho čekat, aby naplnily své kanystry. Děti se perou o vodu. Voda tu je, ale není jí dost pro všechny.

Utekli jsme po prvních bojích, ještě v období dešťů. Nevěděli jsme, že se něco chystá. Pracovala jsem na klinice a najednou nám přestali vyplácet mzdu. Na útěku jsme museli postupovat pomalu, trvalo to přes dva týdny. Lidé šli pomalu dnem i nocí. Pili jsme vodu z řek, měli jen jedno oblečení. Mnoho lidí cestou onemocnělo, hlavně malárií. Vzala jsem s sebou balení s injekcemi chininu, a tak jsem se pokoušela pečovat o děti. Někdy to nezafungovalo, a nakonec léky došly a já už jim neměla jak pomoci. Na útěku jsme procházeli poloprázdnými vesnicemi. Ti, kteří ještě neutekli, se přidali, když nás viděli procházet kolem.

Když jsme konečně dorazili do El Fuj (hraniční přechod poblíž tábora Jamam), byli jsme v bezpečí. Zůstali jsme tam dva nebo tři týdny. Lidé začali poprvé cítit bolesti, které dříve nevnímali kvůli útěku a starosti o holý život.

Od konce listopadu 2011 žije 80.000 uprchlíků ze súdánského státu Modrý Nil ve dvou táborech v odlehlé a pusté oblasti Jižního Súdánu, která je pro humanitární pomoc jen velmi obtížně dostupná. Až začnou na konci dubna deště, celá oblast se stane ještě více nedostupnou a promění se v rozsáhlý močál s malými ostrůvky suché země. Všechny organizace pomáhající v táborech musí v nejbližších týdnech nasadit všechny síly, aby zajistily přežití uprchlíků v následujících měsících. Čtěte více o situaci v oblasti.