Srí Lanka: Boje skončily, ale utrpení trvá dál

Každý zdravotnický systém by měl potíže vyrovnat se s potřebami více než 260 000 vysídlených obyvatel, kteří právě opustili válečnou zónu. A tak jsou zdravotnická zařízení v uprchlických táborech na severu Srí Lanky přetížená. Lidé často čekají několik dní, než je lékař může ošetřit, a v noci o převozu do nemocnice musí rozhodovat nelékařský personál. Utrpení vysídlených civilistů stále pokračuje.

Ati* žije se svým manželem a třemi dětmi již tři měsíce v táboře v Menik Farm. Její pětiletý syn měl před dvěma týdny horečku a skoro nereagoval. V 5 hodin ráno ho odnesla na kliniku v táboře a až do 6 hodin večer čekala ve frontě na vyšetření. Jako mnoho dalších toho dne, k lékaři se nedostala a tak se musela se svým nemocným synem vrátit do svého stanu. Další den se opět postavila do řady a marně čekala 13 hodin, aniž by se jí podařilo dostat se k lékaři. Do ordinace se dostala až teprve třetí den a lékař jejímu synovi předepsal antibiotika.

300 pacientů denně na jednoho doktora

I když se dostupnost různých služeb v táborech pozvolna rozšiřuje, ministerstvo zdravotnictví má v každém z nich kliniky a zdravotnický personál dělá, co může, potřeby obyvatel táborů jsou stále obrovské a zdravotnická zařízení jsou přetížená. Každý lékař denně ošetří 200-300 a tak téměř nezbývá čas na provádění testů či následnou péči o pacienty. Do nemocnic mimo tábory jsou převáženy jen ty nejnaléhavější případy. Maruthani*, 24letá žena, přišla do tábora v  Menik Farm koncem května. Je ošklivě zohavena poté, co jí úlomek bomby rozřízl rty, bradu a tvář. Její ústa jsou stále otevřená, jazyk těžce zasažený, nemůže skoro pít a nemůže mluvit. Potřebuje rekonstruktivní chirurgii, která je v táboře zcela nedostupná. Když se jí do zranění dostala infekce, přišla ve velkých bolestech na kliniku. Nemohli pro ni nic udělat a neposlali ji ani do nemocnice mimo tábor, protože její případ nebyl shledán jako naléhavý. Nyní celé dny leží před svým stanem na písku a čeká na další den.

Některé naléhavé případy posílají zdravotníci ministerstva zdravotnictví do nemocnice Lékařů bez hranic mimo tábor, kde týmy lékařů ošetřují nejčastěji pacienty s válečnými zraněními, infekcemi dýchacího ústrojí a kožními nemocemi. Problém ale nastává v noci. „V mnoha táborech to funguje tak, že pokud se někomu přitíží uprostřed noci, tak je závislý na vojácích, kteří hlídají u brány, jestli zařídí převoz do nemocnice, či ne,“ vysvětluje Karline Kleijer, krizová koordinátorka Lékařů bez hranic. „Nemusí to způsobit problém u někoho, kdo je očividně nemocný, má záchvat nebo krvácí. Když je to ale dehydrované dítě s horečkou, běžný voják nepozná, že potřebuje okamžitou lékařskou pomoc.“

Mimo samotné tábory jsou stále v péči stovky lidí, kteří byli zraněni během konfliktu. Ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví Lékaři bez hranic ošetřují v nemocnici v Pompaimadhu 180 pacientů s poraněním páteře, špatně se hojícími zlomeninami a infikovanými ranami. Chirurg Lékařů bez hranic provede v průměru 16-20 operací týdně. Důležitou součástí programu je také fyzioterapie.

© Anne Yzebe / MSF

Snídaně uprostřed noci

Dalším problémem lidí v táboře je přístup k pitné vodě a stravě. Ve většině táborů si lidé nevaří sami, ale musí se spolehnout na táborovou kuchyni a příděly potravin distribuovaných vládou či neziskovými organizacemi.

„V některých táborech, zejména v těch nových, se jídlo distribuuje až pozdě večer a první jídlo dne dostanete třeba až v 10 hodin večer,“ říká humanitární pracovník Lékařů bez hranic. Každý den distribuují Lékaři bez hranic vysokoenergetickou ovesnou kaši mezi více než 23.000 dětí mladších 5 let, těhotné a kojící ženy a lidi starší 60 let v celkem 11 táborech. „Pro náš personál je velmi obtížné odmítnout jídlo lidem, kteří nepatří do některé z cílových skupin.“

Psychická traumata

Mnoho pacientů v nemocnici je tím, co prožili ve válce, traumatizováno a zápolí se smutkem, strachem z budoucnosti a ztrátou blízkých.

„Jedna mladá žena, která byla převezena do nemocnice v Pompaimadhu, ztratila ve válce manžela, rodiče, sestru, švagra a jejich děti,“ vypráví spolupracovník Lékařů bez hranic. „V nemocnici v Pompaimadhu se zotavuje ze svých zranění. Je tu sama, jediná z celé rodiny, kdo přežil, a k tomu je těhotná. Cítí se velmi osamělá a je stále v šoku. Je to jen dva a půl měsíce poté, co přišla o všechno a všechny se blízké. Má strach, jak bude zvládat roli svobodné matky. Dokud zůstává v Pompaimadhu, je o ni postaráno, ale jakmile bude propuštěna a odejde do nějakého tábora, už nebude dostávat žádnou podporu.“

Se svými traumaty z války se vyrovnávají i lidé v táborech. V táborech je těžké vést normální život. Není tu dostatek pracovních příležitostí, lidé nemohou tábory svobodně opouštět, obtížně hledají své příbuzné, nemají kontrolu nad svým životem a budoucností a mají obavy o vzdělání svých dětí. Nemají kam jít, ani co dělat mezi jednotlivými příděly. V nejistotě o tom, jak dlouho budou muset v táborech zůstat, se žije jen velmi obtížně. V táborech je proto velká potřeba psychologické pomoci, kterou ovšem nikdo neposkytuje.

Lékaři bez hranic mohou své aktivity okamžitě rozšířit

Lékaři bez hranic mají kapacity pro rozšíření svých aktivit včetně zdravotnické podpory týmů ministerstva zdravotnictví působících v táborech.

„V kanceláři máme dvě tabule. Na jedné jsou naplánované aktivity pro příští týdny: výživový program, chirurgie atd. Na druhé tabuli je seznam aktivit, které stále čekají na schválení, včetně psychologické pomoci, základní lékařské péče a fyzioterapie v táborech. Jsme připraveni tyto programy okamžitě zahájit.“

Lékaři bez hranic pokračují v jednání o rozšíření programů s úřady v Colombu.

*Jména byla změněna.