Středoafrická republika: Denně ošetřujeme oběti násilí

Lékaři bez hranic poskytli od začátku prosince 2013 zdravotní péči více než tisíci pacientů zraněných během násilností v okolí letiště v Bangui, hlavním městě Středoafrické republiky. Koordinátorka Lindis Hurum vypovídá o svých zážitcích z letištního tábora, kde řídila aktivity Lékařů bez hranic.

V improvizovaném táboře v Bangui našlo útočiště přibližně 100.000 vysídlených obyvatel prchajících před boji, které zasáhly celou zemi. Jen v posledním týdnu ošetřily lékařské týmy Lékařů bez hranic 100 pacientů se zraněními způsobenými střelbou nebo mačetami. Lékaři bez hranic v táboře vysídlenců provedou okolo 1.000 vyšetření týdně. Pomoc poskytují také v dalších táborech a zdravotnických zařízeních ve městě.

Jak byste popsala celkovou situaci v Bangui?

Tamní situace je opravdu hrozná. Nebyl snad den, kdy bychom na naší klinice nepřijímali oběti násilí. V prosinci byly jasněji dané frontové linie, těžké boje a střelba probíhaly hlavně mezi skupinami anti-Balaka a Séléka. Intenzita bojů během několika týdnů opadla, vraždění se na ulicích odehrávalo mezi menšími skupinami, někdy i za denního světla. Každý den jsme byli svědky strašlivých následků násilí. Přicházeli za námi lidé bez nosů, uší, bradavek… chyběli jim nejrůznější části těla. Jeden muž si dokonce musel přidržovat hlavu, aby mu nepadala, protože byl seknutý sekyrou na obou stranách krku. Bylo to strašné. Zdálo se, že útočníkům nestačí jen zabíjet se navzájem, chtěli to činit co nejkrutějším způsobem. Používali podomácku vyrobené zbraně: palice okované hřeby, sekery, různé nože. Jednou jsem dokonce viděla skupinu lidí, jak se předvádějív táboře s useknutou rukou jako trofejí.

Jaká je situace vnitřně vysídlených obyvatel v táboře?

Děsivá. Situace byla strašlivá, už když jsme přijeli a zůstává stejná. Lidé do tábora přišli bez ničeho a stále přežívají s minimem prostředků. Prostor letiště není uzpůsoben pro takový tábor. 100.000 lidí žije jen 100 metrů od ranveje. Hledají úkryt, kde se dá, například pod křídly vyřazených letadel. Je to nepochopitelné. V prvních týdnech jsem měla pocit, jako bychom se snažili doběhnout stále se zrychlující vlak – situace se den ode dne zhoršovala. V táboře nic nefungovalo: nebylo dost vody, chyběly latríny, neexistovala žádná organizace tábora. Lékaři bez hranic byli v tu dobu jediným humanitárním aktérem na místě. To nám v kombinaci se špatnou bezpečnostní situací a extrémně rychlým rozrůstáním tábora výrazně znesnadňovalo snahy navýšit kapacity naší pomoci.

Z čeho se zdravotnická pomoc Lékařů bez hranic skládá?

Momentálně máme v táboře tři zdravotnická stanoviště a nemocnici s 60 lůžky. Pacienty, kteří potřebují chirurgickou péči, odesíláme do dalších nemocnic. Každý den v táboře poskytneme 1.000 vyšetření a asistujeme u zhruba 10 porodů. Od začátku prosince jsme ošetřili přes 1.000 obětí násilí, většinou se střelnými nebo sečnými zraněními po útoku mačetou. Jiné týmy Lékařů bez hranic pracují v Bangui v dalších táborech vysídlených obyvatel a v několika zdravotních střediscích. Snažíme se zlepšovat kvalitu naší péče, protože pracovat v tak nestabilních podmínkách bylo extrémně obtížné. Myslím, že bychom se také měli zaměřit na poskytování péče o duševní zdraví. Obyvatelé táborů byli svědky extrémního násilí, mnozí na útěku ztratili své rodiny a přátele. Lidé jsou traumatizovaní, plní nenávisti a touhy po odplatě.

Jaká byla reakce dalších humanitárních aktérů na situaci?

Reakce OSN byla v prvních týdnech krize neobyčejně pomalá. Přicházela pozdě a nebyla dostatečná. Letištní tábor přitom leží v hlavním městě Středoafrické republiky, takže je nejsnáze dostupný. Na začátku ledna začaly probíhat distribuce jídla i nepotravinové pomoci, potřeby vysídlených obyvatel jsou ale i nadále obrovské. Potřebují více pomoci, a to rychle.

Jaká je bezpečnostní situace, v níž týmy Lékařů bez hranic pracují?

Tábor několikrát zasáhly zbloudilé kulky i přímá střelba. Několik lidí bylo zabito, mezi nimi dokonce děti. Občas jsme si museli lehnout na zem, abychom se před střelbou chránili. Do kliniky se také pokoušeli dostat ozbrojenci – hledali muslimy, kteří se vevnitř skrývali. Několikrát jsme museli omezit velikost našeho týmu a zaměřit se pouze na život zachraňující péči. Byla to pro nás velmi obtížná rozhodnutí, protože jsme věděli, kolik lidí na naší pomoci závisí. Museli jsme to ale udělat, když pro nás byla situace příliš nebezpečná. Takhle to probíhalo celou dobu. Každé ráno jsme museli znovu vyhodnocovat naši situaci. Pomáhalo nám ale, že různé strany zainteresované v konfliktu chápaly náš mandát. Lékaři bez hranic díky tomu nikdy nebyli přímým terčem násilí.

Jaké potřeby vysídlení obyvatelé mají?

Lidé jsou vyděšení a traumatizovaní. Někteří mohou z letiště dohlédnout až na své domy, neodváží se tam ale vrátit. Volí mezi životem v tak příšerných podmínkácha smrtí. Obyvatelé tábora jsou skutečně obdivuhodní – snaží se zachovat si co největší soukromí a normální život i v tak beznadějné situaci. Lidé nepotřebují skoro nic jiného než mír a bezpečí, aby se mohli vrátit do svých domovů. Mají základní potřeby, jako je dostatek vody a zajištěná sanitace, přístřeší nebo jídlo. Sanitační podmínky v táboře mi v současnosti dělají největší starosti. Pokud nebudou k dispozici latríny, sprchy a zásoby vody, mohou tábor v období dešťů, které přijde s koncem března, vážně ohrozit epidemie.

Mapa aktivit Lékařů bez hranic ve Středoafrické republice

Lékaři bez hranic pracují ve Středoafrické republice nepřetržitě od roku 1997. V současné době zde provozují 7 dlouhodobých projektů (ve městech Paoua, Carnot, Zémio, Boguila, Kabo, Batangafo a Ndélé) a 7 krizových projektů ve městech Bangui, Bossangoa, Bouca, Bria, Bozoum, Bouar a Berberati. V zemi pracuje 240 mezinárodních a 2.000 místních spolupracovníků.