Středoafrická republika: Násilí, utrpení a strach trvají už rok

Od loňského březnového povstání ve Středoafrické republice uplynul už rok. Násilí a chaos za tu dobu zesílily a dále se šíří. Civilní populace je ve víru chaosu, zranitelná vůči násilí, hladu a smrtelným chorobám.

Odhadem pětina populace byla vysídlena. Mnozí lidé se skrývají v buši, nebo se nemohou pohnout z úkrytů v nemocnicích, kostelích a mešitách. Kolektivní odvetné útoky zaměřené vůči muslimské menšině v poslední době vyvolaly masový útěk lidí ze země.

Ačkoli bylo do země vysláno 12.000 členů mírových jednotek OSN, aby zde chránili životy lidí, mnozí civilisté se stále stávají obětí násilí páchaného bývalými příslušníky milic Séléka, ozbrojenci z opozičních milic anti-balaka i kriminálních živlů, které využívají nepokojné situace.

Lékaři bez hranic pracují v mnoha nejhůře zasažených komunitách, v oblastech jako jsou Bossangoa, Boguila nebo Bangui. Ronald Kremer, krizový zdravotnický koordinátor Lékařů bez hranic, se právě z těchto míst ve Středoafrické republice vrátil.

Jak dlouho Lékaři bez hranic ve Středoafrické republice pracují?

Začali jsme zde pracovat před deseti lety z důvodu kritických zdravotních potřeb a nedostatku infrastruktury. Když se podívám zpět na uplynulý rok, nikdy bych nečekal, že se už tak špatná situace může tolik zhoršit. Míra násilí je neskutečná. Tisíce lidí se nemohou dostat do klinik a nemocnic, uprchly ze svých domovů ve strachu a ukryly se v buši nebo sousedních zemích.

Jak zranitelné jsou komunity menšin teď?

Například v hlavním městě Bangui obklopují 1.500 zbylých muslimů v oblasti PK12 nepřátelské komunity. Chtějí muslimy vyhnat ze země, nebo je zabít. Strach menšin v současnosti umocňuje střelba a granáty, které jsou namířeny přímo proti nim. I pro Lékaře bez hranic je to těžké místo pro práci – ta je ale nezbytná, denně zde poskytujeme kolem 200 vyšetření.

Minulý týden jsem byl v Boguile na severu země, kam už se násilí také rozšířilo. Během jediné hodiny nám do nemocnice přinesli několik lidí se střelnými zraněními. Dorazila také jedna žena, které usekli mačetou ruku. Neplakala ani nekřičela, ale v očích jsem mohl číst její strach.

Populace je zmítaná strachem, snadno se šíří panika a lidé prchají z vesnic. Matky v takovou chvíli berou své děti z nemocnic a utíkají do buše. Je to z důvodu toho, co tito lidé v minulosti zažili.

Právě před měsícem mi volali spolupracovníci z našeho zdravotnického týmu ve městě Bossangoa. Hlásili, že patnáct nákladních vozů evakuuje muslimy z města na bezpečnější místo v sousedním Čadu. Lidé se tlačili, aby se na korby vozů dostali. Lidé byli silně dojatí, stejně jako naši kolegové. Říkali, že nechtějí odjet, protože rodiny většiny z nich žily ve Středoafrické republice po generace. Museli ale uprchnout kvůli nebezpečí.

S jakými problémy Lékaři bez hranic pomáhají?

Nejčastější příčinou úmrtí je malárie. Vídáme pacienty s kožními chorobami, infekcemi dýchacích cest, těžce podvyživené děti i lidi zasažené násilím – mají zranění způsobená střelbou, mačetami nebo oštěpy.

Vyjel jsem s jednou z našich mobilních klinik do vesnice jménem Benzambe na sever od Bossangoi. Nebyla to snadná cesta, protože jsme museli jet mimo silnici. Zarazil mě počet lidí z místní komunity, kteří se hlásili jako dobrovolníci na pomoc. Po dobu, co jsme tam byli, přivezli několik lidí s válečnými zraněními na motorkách.

Jedna žena, čerstvá třicátnice, přijela z vesnice, která byla napadena. Před dvanácti hodinami ji postřelili do břicha. Bylo jí hrozně zle, ale byla při vědomí. Čím déle trvá doba do ošetření, tím větší je riziko infekce a komplikací. Naštěstí jsme ji i další pacienty dokázali dopravit do nemocnice v Bossangoe.

Jaké největší výzvy Středoafričany čekají?

Mám velkou starost o jejich duševní zdraví. Mluvíme o statisících lidí, kteří byli svědky strašných událostí. Tito lidé ztratili své příbuzné a přátele a museli uprchnout do buše nebo za hranice.

Začíná období dešťů a s ním se dramaticky zvedne počet případů malárie. Velké obavy máme z podvýživy. Vysídlení lidé nemohou pracovat na svých polích, spousta země byla cíleně zničena nebo vypálena.

A nakonec tu jsou lidé, kterým se ve velkém nebezpečí podařilo uprchnout ze Středoafrické republiky do okolních zemí. Lékaři bez hranic se snaží léčit i je. Když se ale konečně uprchlíci na chvíli usadí na bezpečném místě, vyvstane důležitější otázka: Čím se tito lidé budou živit? Jak se jejich děti dostanou do škol? Co budou dělat v zemi, která není jejich domovem?

• Video: Nespoutané násilí ve Středoafrické republice