Darujte pomoc
Svědectví 10leté irácké uprchlice: „Život je teď mnohem těžší“
Školy v iráckém Dohúku jsou od začátku letošního srpna zavřené, ale tisíce lidí, kteří uprchli z okolních oblastí před násilím, je využívají jako dočasné útočiště. Jediné místo v současnosti připravené přijímat nové utečence je uprchlický tábor Kandala blízko hranice se Sýrií. Další tábor by měl být brzy dobudován ve městě Sharia na jih od Dohúku, kde nyní žije přes 3.000 lidí ve školách a budovách, které nejsou určené k bydlení.
Lékaři bez hranic od začátku krize poskytují primární zdravotní péči v jedné z učeben střední školy v Sharii. Když v 16 hodin skončí ordinační doba kliniky, vrátí se do třídy její další obyvatelé – rodina 10leté Malican. Každé ráno ukládají své přikrývky a osobní věci do rohu místnosti, zatímco tým Lékařů bez hranic přináší zdravotnické vybavení.
Malican je temperamentní děvče s jiskrou v oku. Uprchla s rodinou z Hatare, městečka na západ od města Al Qosh. Hraje si s kamarádkou na podlaze školní chodby, po níž chvátají lidé.
„Život je mnohem těžší, co jsme sem přišli. Musím uklízet, prát oblečení a mám spoustu povinností,“ svěřuje se Malican. Její matka je vážně nemocná, v posledních měsících musela několikrát do nemocnice v Dohúku. „Dnes je dobrý den, jedu maminku navštívit do nemocnice. Bojím se o ni a moc se mi po ní stýská,“ svěřuje se Malican.
Ve škole jsou pouze 4 záchody, které používají nejen utečenci žijící ve škole, ale také pacienti kliniky, kterých se ve škole každý týden vystřídá 350. „Ráno vždycky vstanu a ze všeho nejdřív si jdu umýt ruce a obličej. Záchod je vždycky odporný. I když se každý den čistí, je pořád špinavý, protože ho používá spousta lidí,“ říká Malican.
Lékaři bez hranic reagovali na mezery v humanitární pomoci při zajištění vody a sanitace tím, že instalují provizorní sprchy a latríny a distribuují hygienické sady v táborech napříč Dohúkem. Malican dodává: „U nás doma jsme měli v rohu domu posvátné místo. Tady se nemodlíme – byl by to hřích, protože je tu příliš špíny.“
Malican je nadšená studentka, její oblíbené předměty jsou angličtina, kurdština a sport. Škola jí teď moc chybí. „Před pár dny jsem potkala našeho učitele. Ptala jsem se ho, kdy znovu začneme chodit do školy. Řekl mi, že bude trvat, než se školy v Hatare zase otevřou, protože je to hodně nebezpečné.“
I když na severu Mosulu probíhají boje, řada rodin se raději rozhodla vrátit domů, než aby žili v hrozných podmínkách v Sharii. Byl mezi nimi i strýc Malican.
„Můj velký bratr odešel hledat práci v Erbilu,“ vypovídá. „Nejspíš tohle místo nenáviděl. Nemyslím, že se vrátí. Moc mi schází a doufám, že nám bude moci častěji zavolat.“
„Nejvíc mi chybí kamarádi, hlavně Madeline. Nevím, kde je, a chybí mi, jak jsme si společně hrály s panenkami. Žádnou panenku tu nemám, všechny jsme nechaly doma při útěku,“ vzpomíná Malican.
„Děti ze Sindžáru nám vyprávěly o tom, co se jim stalo. Říkaly, že viděly, jak někdo postřelil dítě, které pak spadlo ze srázu. Dospělí nám ale říkají, abychom o takových věcech nemluvili. Chci jenom, aby bylo mojí mamince lépe a vrátila se k nám. A taky bych chtěla panenku,“ uzavírá Malican.