Svědectví: léčba HIV/AIDS v Myanmaru

Pomalá reakce Myanmaru na pandemii HIV/AIDS vedla k širokému rozšíření choroby v zemi. Nezávislé informace o tom, kolik lidí ve skutečnosti potřebuje život prodlužující léčbu antiretrovirovými prostředky (ARV), nejsou k dispozici. Podle odhadů OSN žije v Myanmaru s HIV/AIDS na 360 000 lidí a k ARV léčbě má přístup 10 000 nemocných. Lékaři bez hranic poskytují ARV léčbu v několika regionech 8 000 z nich.

Obyvatelé Myanmaru, izolovaní od okolního světa, trpí v důsledku represí a nezájmu. Zářijový tvrdý zákrok proti mnichům demonstrujícím za demokracii sice k této dlouho trpící populaci přitáhl pozornost mezinárodní společnosti, ale problémy každodenního života Barmánců jí opět unikly. Ačkoli je v zemi značně rozšířená malárie a HIV/AIDS, vláda poskytuje chudému obyvatelstvu jen omezené zdravotní služby - na zdravotní služby jde pouze 1,4% vládního rozpočtu.

V tomto smyslu tisíce nemocných HIV/AIDS, kteří v bývalém hlavním městě Yangonu docházejí za léčbou do pěti klinik Lékařů bez hranic, dostávají zdravotní péči na extrémně vysoké úrovni. Spolupracovníci organizace jsou rozděleni do týmů, které sestávají z lékaře, zdravotní sestry a poradce. Pacienti se díky tomu mohou poznat se svými zdravotníky a důvěřovat jim, což je velmi důležité pro to, aby u této prakticky doživotní léčby setrvali.

Tři z barmských spolupracovníků Lékařů bez hranic popisují, jak se podílejí na léčbě pacientů

Lékařka La La Aye*:

„Khin May Tway* je 24 let. Její manžel zemřel na HIV/AIDS. Po jeho smrti se ukázalo, že i ona je HIV pozitivní, a současně byla pozitivně testována na tuberkulózu. Khin žila ve vesnici vzdálené 40 mil od Yangonu. Vzhledem k tomu, že stav pacientů na ARV léčbě je třeba dlouhodobě monitorovat, musela se Khin, pokud chtěla přežít, přestěhovat se svou matkou do města. Nutnost pronajmout si dům byla pro rodinu značné břímě, protože její otec nebyl zdráv a nemohl pracovat. Khin proto musela finančně podporovat její sestra.

Vzhledem ke svému špatnému stavu a nedostatečné imunitní ochraně byla velmi zranitelná před 'oportunistickými infekcemi'. V říjnu se o ní vyvinuly vážné příznaky vzácné krevní choroby a byla odeslána do vládní nemocnice na krevní transfúze.

O dva týdny později se pak léze znovu objevily a spolu s nimi i symptomy těžké střevní zácpy a nateklého břicha. Vážila pouhých 32 kg a bez pomoci nebyla schopná chůze. Měli jsme podezření, že její léky proti tuberkulóze přestávají účinkovat, a proto jsme se rozhodli léčbu změnit. Mezitím její otec, který zůstal doma na vsi, těžce onemocněl a matka nebyla schopná starat se o dva umírající členy rodiny současně.

Měli velké obavy z dalšího dlouhodobého pobytu v nemocnici a neměli na něj peníze. Rozhodli jsme se léčit Khin ambulantně na naší klinice, kam musela po dva měsíce každý den docházet pro injekce, infúze apod. Poté co jsme změnili léčbu tuberkulózy, začal se Khinin stav zlepšovat. Mezitím ovšem zemřel její otec. Kvůli jejímu stavu se matka dlouho obávala jí o tom říci.

Její ARV léčba nyní trvá už 5 měsíců, 4 měsíce užívá nové léky na tuberkulózu a její zdravotní stav se dramaticky zlepšil. Váží 53 kg, je schopná sama chodit a vůbec se o sebe normálně postarat. Khin počítá s tím, že se brzy bude moci vrátit domů na vesnici a začít znovu pracovat.“

Poradkyně Whin Maye*:

„S konzultacemi jsme začali hned potom, co se Khin přestěhovala do Yangonu. Dříve než pacienti zahájí ARV léčbu, potřebují absolvovat pět konzultačních sezení, během nichž se seznámí s tím, co mohou od léčby a jejího průběhu očekávat. Pacienti musí rozumět tomu, jak léky účinkují a že skutečně musí brát všechny, které dostanou, a ne se o ně s někým dělit nebo jich část prodat. Musí rozumět tomu, že léky budou muset brát pořád, i tehdy, když se začnou cítit mnohem lépe. Na začátku se tato sezení opakují každý týden, jakmile je pacientův stav stabilní a léky bere řádně, konají se jednou měsíčně, později až jednou za tři měsíce.

Pamatuji si na dobu, kdy se Khin tak přitížilo, že jsme se obávali o její život. Nebyla schopná sama chodit a tak jí museli na kliniku nosit. Byla slabá a paměť jí selhávala. I tehdy ale byla velmi motivovaná a dychtivá získat další informace a pokračovat v léčbě.

Během této doby chodila každý den na naší kliniku na ošetření a stejně tak každý den měla konzultace. Sblížily jsme se a spřátelily. Khin byla ke mně velmi otevřená. Bála jsem se, že nepřežije, a nechtěla jsem, aby ztratila naději. Jsme stejně staré a ona už toho tolik zažila. Naštěstí je to ale velmi silná žena. I přes obtížnou léčbu v nemocnici, všechnu tu bolest a později i zprávu o smrti její otce, Khin se nevzdala a chtěla přežít. Byla jsem šťastná a ulevilo se mi, když léčba zabrala a její stav se velmi zlepšil. Nyní už je tak stabilní, že jsme se rozhodli omezit naše každotýdenní sezení a mít je už jen jednou měsíčně.“

Zdravotní sestra Soe Soe Chan*:

„Ošetřovala jsem tuto pacientku od prvního dne po jejím příjezdu. Dvakrát jsme jí museli poslat na léčení do nemocnice, ale její stav se nezlepšil. Když měla břišní zácpu a nateklé břicho, velmi zeslábla a trpěla velkými bolestmi. Rozrušilo mě to, protože to vypadalo, že zemře. Léčili jsme jí u nás na klinice Lékařů bez hranic a pamatuji si, že jí museli každý den přinést na ošetřovnu, kde jsem jí dávala injekce.

Její matka jí velmi pomáhala. Nesetkáváme se často s pacienty, kteří by měli takovou podporu. Mnoho z našich pacientů je na všechno bohužel samo, protože je jejich rodiny a společnost odmítnou, což je pro ně velmi skličující. Bylo proto velmi příjemné vidět tolik lásky a podpory, kterou tato dívka od matky dostávala a která jí pomohla zachovat si naději.“

„Myslím, že tato dívka na nás všechny, kteří jsme ji léčili a starali se o ni, učinila tak silný dojem především díky svému velmi pozitivnímu postoji, touze být na tom lépe a také díky podpoře, kterou poskytovala a současně dostávala od svého okolí. Léčit takového pacienta je velmi obohacující a já jsem velmi šťastná, že má nyní opět budoucnost před sebou.“ - La La Aye*

* Jména byla změněna.