Darujte pomoc
Svědectví: Můj kamarád na druhé straně plotu
Ane Bjøru Fjeldsæter je 31letá psycholožka z norského Trondheimu. Nedávno se vrátila z liberijské Monrovie, kde se podílela na krizovém zásahu Lékařů bez hranic během epidemie eboly.
Libérie je rozdělená oranžovým dvojitým plotem. Postavili jsme ho, abychom udrželi nemoc na uzdě. Postavili jsme ho, abychom oddělili nás (zdravé a privilegované) od nich (nemocných a strádající). Postavili jsme ho, abychom se cítili méně smrtelní. Postavili jsme ho pro vznešené účely ošetřování za bariérou.
Patrick je za vnitřní stranou plotu, já jsem na vnější.
Vídám ho každý den, navzájem se na sebe usmíváme a máváme si. Patrick je ještě dítě, ale drží se lidí, kteří jsou pětkrát starší než on, jako kdyby si tím chtěl vynahradit to, že je ještě moc mladý na to, aby zemřel. Když na to mají energii, hrají dámu a šachy, a v rádiu, které jsem jim přinesla, poslouchají africké BBC. Patrick má plachý, pokřivený úsměv a modřinu vedle pravého oka. Právě ztratil svou matku, ale jeho otec je na tomto strašlivém místě s ním.
Každý den si říkám: Ane, neztrácej rozum kvůli tomuhle dítěti, které už dlouho nebude mezi živými. Bude tu týden a pak bude navždy pryč. Jak budeš dělat svou práci, až bude pryč? Copak nevíš, s čím se tu vypořádáváš? „Ebola business“, jak tomu říkají v rádiu. Devadesátiprocentní míra úmrtnosti. Lidé na druhé straně na tu naši nevracejí. Víme, že je nebezpečné se k nim přiblížit.
Opakuji si to každý den, ale nikdy se tím nedokážu řídit. Je nemožné nepodívat se na jeho úsměv každé ráno, jakmile dorazím do práce. Je nemožné nevšimnout si ze dne na den malých změn v tom, jak mu klesá a stoupá energie. Nemohu odolat zamávat mu nebo si prohlédnout jeho tvář a jeho kartu pro jakýkoli náznak, cokoli, co by mi dovolilo doufat, že se jeho stav zlepšuje. Cokoli, co mi dovolí doufat, že si spolu jednoho dne zahrajeme poker, aniž bychom museli nosit ochranné obleky, ochranné brýle a dvojité rukavice.
A pak přijde to hrozné ráno. To ráno, na které jsem se snažila připravit. Ráno, kdy už mi Patrick nemává. Podívám se přes plot a vidím ho, jak leží ve stínu na matraci. Skupina jeho dospělých kamarádů kolem něj chodí po špičkách a tváří se znepokojeně. Nasadím si ochranný oblek a obávám se toho nejhoršího. Poté se vydávám za ním. Patrickův otec mi říká, že si celou noc stěžoval na bolesti žaludku. Patrick má vyprahlé rty, lesklé oči, které značí horečku, a nic z té jeho obvyklé energie. Když mě vidí, pokusí se o úsměv.
- Patricku, kamaráde, nevypadáš moc dobře. Vidět tě takhle, mi dělá starosti. Je něco, co pro tebe mohu udělat?
Podívá se vzhůru, něco zašeptá a já se ve svém neforemném ochranném obleku sehnu níže. Co řekl?
- Řekl jsem, jestli mi můžete sehnat kolo?
Ale Patricku, kde bys tady jezdil na kole? Miloval jsi svou matku a byl jsi vedle ní, když byla nemocná. Teď jsi obklopený oranžovými ploty a nikdy se nenaučíš jezdit na kole. Myslíš si, že je to jen podrážděný žaludek? Neřekli ti tví starší kamarádi o ebole? Nebo ztlumili hlasitost, když na BBC říkali, že brzy začneš vylučovat svou vlastní krev?
Odcházím, protože nechci za ochrannými brýlemi začít brečet. Sama sebe nenávidím za to, že jsem potkala tohle dítě. Proč prostě nezůstanu doma? Zbytek dne si beru volno a slibuju si, že si seženu normální práci.
Následující ráno mě něco táhne zpátky. Chci tam být pro Patrickova otce, ať už prochází čímkoliv. Vypadá unaveně, ale jakmile mě uvidí, tak se pokusí o úsměv. A ze židle, která je vedle něj, mi někdo posílá nesmělý úsměv. Zamáváme si.
Vidím, že Patrick nemá sílu na to, aby vstal ze židle, tak si obleču svůj ochranný oblek a vydávám se za ním. Navzdory tomu, že Patrick vidí jen část mého obličeje, tak mě poznává.
- Vidím svoji kamarádku, ale nevidím svoje kolo!
Nemůžu mu říct, že jsem si myslela, že tuto noc nepřežije. Snažím se najít ta správná slova. Můžu říct, že jsem na to zapomněla? Patrick se na mě podívá přísným pohledem.
- Dáma zapomíná, ale pán ne!
Patricku, kde jsi slyšel tyhle věci? Je tohle typ konverzace, kterou slýcháš mezi svými společníky? Slib mi, že se začneš pohybovat mezi děti tvého věku.
---------
Patrick byl z nemocnice propuštěn spolu se svým otcem minulou neděli. Oba vypadali vyčerpaně. Bylo těžké uvěřit, že se Patrick vyléčil z eboly dříve, než vybledla jeho modřina vedle pravého oka. Zhubnul tolik, že jsme museli jeho kalhoty utáhnout kouskem provázku.
Propuštění z léčebného centra je matoucí záležitost. Po týdnech, kdy se k vám lidé bojí přiblížit, vás najednou chtějí objímat. To může zmást kohokoliv, dokonce i životem protřelého mladého muže, jako je Patrick.
Při vzácných příležitostech, kdy se někdo vyléčí, mu poskytujeme osvědčení o jeho vyléčení. Patrick Poopel, který již stojí na mé straně plotu, s úsměvem drží svůj certifikát o vyléčení z eboly a je připraven naučit se jezdit na kole.
I přesto, co si myslíš Patricku, je tohle něco, na co dáma nikdy nezapomene.
