Svědectví: Riyadův příběh

Devatenáctiletý Riyad pochází ze severního města Beit Lahia, přesněji z Al Atatra, oblasti, která silně utrpěla během izraelské invaze do Gazy. Pátého ledna ho těžce zranila izraelská raketa a lékaři mu museli amputovat levou dolní končetinu. Nyní, dva týdny po vyhlášení příměří, dochází na fyzioterapii do pooperační kliniky Lékařů bez hranic ve městě Gaza.

„Byl jsem doma se svou rodinou. Byl klidný den, neslyšeli jsme letadla ani tanky, tak jsme se rozhodli jít ven, podívat se na slunce. Zašel jsem něco koupit do nedalekého obchodu. Když jsem se vrátil, klepal někdo na dveře. Viděl jsem vyděšené sousedovy děti. Zeptal jsem se jich: co se děje? Odpověděli: v Al Atatra probíhá izraelská invaze, jdi rychle do domu. Pak, nevím co se stalo, upadl jsem na zem. Asi jsem byl chvíli v bezvědomí. Když jsem se probral, viděl jsem otce, ležel na zemi a krvácel z nohou. Ale vstal, s mým bratrem mě zvedli a odnesli dovnitř. Otec začal volat o pomoc, ale nikdo neodpovídal. Byl jsem na zemi půl hodiny. Krvácel jsem.

Přiběhla ke mně moje žena, plakala a křičela. Řekl jsem jí: zasáhli mě! Zasáhli mě! Umírám! V ten okamžik jsem viděl všechno rozmazaně, můj zrak už nebyl jasný. Můj otec i matka běhali kolem a volali o pomoc, ale nikdo neodpovídal. Pak se otec vrátil domů, zdvihl mě a vynesl mě ven. Hledal pomoc nebo sanitku. Přivedli ven i mého bratra. Ale kolem neprojelo žádné auto ani sanitka. Byli jsme na ulici hodinu, hodinu a půl.

Náš soused šel náhodou ven a uviděl nás. Měl malý traktor. Chtěl nám pomoci, ale jeho matka ho zastavila a prosila, aby nechodil. Odstrčil ji, až spadla na zem. Vzal nás sedm včetně mě a otce na malý traktor. Byli jsme poskládáni na sobě.

Pomalu jsme se rozjeli. Přejeli jsme jednu silnici a dojeli k další. Potom na nás začali střílet. Vrátili jsme se. Mávali jsme bílou vlajkou. Zjistil jsem, že jsem ztratil hodně krve. Odvezli mě do Gazy do nemocnice Al Shifa. Tam jsem dostal transfúzi. Pět z nás bylo zasaženo, jeden zemřel - můj soused.

Upadal jsem do bezvědomí ale vzpomínám si, že když mě zasáhla raketa, viděl jsem svou nohu téměř odtrženou od těla. Ležela na zemi a byla spojena s mým tělem jen malou částí. V nemocnici jsem byl samozřejmě v bezvědomí, ale když jsem se probudil, viděl jsem, že mi nohu amputovali.

Díky Bohu, není to zas až tak hrozné. Nejsem z toho skleslý. Samozřejmě, že když vidíte ostatní lidi chodit, bolí to, ale mohlo to dopadnout hůř. Nezůstanu doma, chci dostudovat geografii a doufám, že získám dobrou práci. Insh’ Allah.“