Svědectví z Jižního Súdánu: Lidé potřebují pomoc víc než kdy jindy

Christiane Bimansha, lékařka z Konga, je členkou krizového týmu Lékařů bez hranic v Jižním Súdánu. Tým zkušených zdravotníků momentálně pracuje v hlavním městě Jubě, kde poskytuje zdravotní péči ve dvou základnách OSN (UNMISS). V nich vyhledalo útočiště 35.000 lidí, kteří uprchli před současnou vlnou násilí v zemi.

Pracuji v mobilní klinice Lékařů bez hranic v táboře UNMISS v Jubě. Na téhle základně OSN se shromáždila spousta lidí, zhruba 15.000. Dalších 20.000 jich je v druhém táboře ve městě. Hustota zalidnění v táborech je obrovská – náš terénní koordinátor odhaduje, že je desetkrát vyšší než v Bombaj!

Situace v Jubě je zatím docela klidná. Můžeme se přesunovat, i když je vyhlášen zákaz vycházení. Místní obyvatelé, hlavně z komunity Nuerů, se ale bojí kamkoli vypravit. Dokonce i v táborech UNMISS se zejména muži bojí vycházet. Ženy se vydávají ven a zase zpátky, ale pouze přes den. V táboře jsme zřídili kliniku: máme tu prostor pro třídění pacientů, místo pro jejich vyšetření, kde pracuji se třemi kolegy, a malou místnost se čtyřmi lůžky pro pozorování pacientů, o které se stará sestra. Každý den poskytneme kolem 220 vyšetření, jen dnes jich bylo 235. V klinice přijímáme hlavně pacienty trpící průjmy a dehydratací – dnes jich byla víc než polovina. Tyhle zdravotní komplikace představují pro lidi v táboře největší problém a tvoří hlavní náplň práce naší kliniky. Způsobuje je nedostatečně zajištěná sanitace a špatný přístup k vodě v táborech.

Vysídlení lidé často nemají k vodě přístup a v táborech chybí latríny. Obyvatelé táborů mají jen minimální zásoby jídla, které si stačili přinést z domovů. Jídlo už se začíná distribuovat, ale zatím ho není pro vysídlené obyvatele dost. Ti, kteří mají peníze, si mohou nějaké koupit, ale ostatní mají hlad. Organizace, které by měly zajišťovat vysídleným lidem vodu a sanitaci se své práce sice ujaly, ale pozdě – lidé jsou v táborech už dva týdny a latríny se začaly stavět až před pár dny. I voda je k dispozici na několika místech teprve odnedávna. Navíc jí není pro lidi dostatek, ať už jde o kvalitu nebo množství. Pokud se zajištění vody a sanitace v táborech OSN nezmění, situace se ještě zhorší. Pokud nebudou mít lidé vodu a propuknou nemoci jako cholera, bude nakažených velké množství a situace bude extrémně těžká. Vážnou hrozbou jsou také spalničky. Pokud se začnou šířit, bude velice složité je na takhle přelidněném místě zastavit.

Nemůžu přestat myslet na některé pacienty z naší ambulance. První z nich byl vysoký 28letý muž. Trpěl tak těžkým vodnatým průjmem, že ho nemohl udržet. Nemohl ani vstát, styděl se a z jeho stavu mu bylo do pláče. Pamatuji si, že mohl po léčbě odejít domů, natolik se jeho stav zlepšil. Vzpomínám i na jednu holčičku – bylo jí 8 nebo 9 měsíců, byla silně letargická, skoro v kómatu a trpěla vážnou dehydratací. Nemohli jsme jí najít žílu, abychom jí dali kapačku. Proto jsme její matce dali orální rehydratační soli, aby jí je podala ústy. Po 30 minutách začala dívka otevírat oči. Matka nejdřív nevěřila, že by rehydratační sůl mohla dceru zachránit a byla hrozně překvapená a šťastná.

V Jižním Súdánu jsem byla už v roce 2011, v Piboru, když byla klinika Lékařů bez hranic vyrabována a uzavřena. S Lékaři bez hranic vyjíždím na krizové mise, takže často pracuji na místech, kde není mír a bezpečí. Situace v Jižním Súdánu není dobrá. Kromě politického násilí je tu spousta napětí mezi různými komunitami. Mnoho humanitárních organizací stáhlo své lidi a pozastavilo programy v zemi. My v Lékařích bez hranic jsme omezili obvyklé obsazení týmů na nezbytný personál. Poslali jsme ale do Jižního Súdánu také zkušené spolupracovníky, aby pomohli s našimi krizovými aktivitami. Obyvatelé Jižního Súdánu potřebují pomoc víc než kdy jindy.

• Lékaři bez hranic reagují na eskalující násilí v Jižním Súdánu
• Více o aktivitách Lékařů bez hranic v Jižním Súdánu
• Další články na téma uprchlíků / vnitřně vysídlených