Darujte pomoc
Svědectví z Jižního Súdánu: Museli jsme se stáhnout z Bentiu
Lékaři bez hranic byli kvůli násilí, které zasáhlo Jižní Súdán v posledních dvou měsících, přinuceni evakuovat své kliniky a nemocnice. Krizový koordinátor Jean-Pierre Amigo popisuje, co se stalo 8. ledna, když týmy musely opustit Bentiu, hlavní město státu Jednota.
Ve městě už několik týdnů panovalo napětí. Kolem 8.000 lidí se skrývalo na základně OSN. Všichni se obávali, že na ně někdo zaútočí, a strachovali se o své životy.
Atmosféra na základě byla nesmírně tíživá – dokonce ani děti si nehrály, což je vždycky špatné znamení. Nikdo se neusmíval a mezi lidmi panovala nedůvěra. Jakmile se někdo přiblížil, přestávali mluvit. Různé etnické skupiny se přestaly mísit, bály se jedna druhé.
Zřídili jsme kliniku uvnitř ochranného prostoru pro civilisty na základně OSN. Naše týmy také pracovaly v místní státní nemocnici. Před začátkem konfliktu jsme tam provozovali program na léčbu HIV a tuberkulózy. Jakmile vypukla krize, ihned jsme část našeho týmu přesunuli na chirurgické oddělení a začali jsme pečovat o raněné.
Boje vzplály všude kolem. I když se přestřelky odehrávaly příliš daleko, než abychom ji zaslechli, stejně nám každý den přinášeli další pacienty se střelnými zraněními. Většina z nich byla zasažená, když bojovali. V podobných bitvách je bohužel příliš vzácné, aby se ranění civilisté vůbec dokázali dostat do zdravotnického zařízení včas.
Pak jsme se doslechli, že se k Bentiu blíží množství ozbrojenců. Došlo nám, že se město zřejmě stane bojištěm. Mezi lidmi propukala panika, začali Bentiu opouštět. Boje se přiblížily natolik, že bylo nebezpečné pohybovat se po okolí. 8. ledna jsme rozhodli, že se evakuujeme.
Je to vždycky hrozně těžký okamžik, směs pocitů studu a bezmoci, když si musíte uvědomit, že už dál nemůžete pomáhat a musíte opustit své pacienty. Nechali jsme jim a jejich pečovatelům zásoby, aby mohli pokračovat v léčbě, i kdyby se nemohli dostat do zdravotnického zařízení – takzvaný „balíček utečence“, který obsahuje všechny nezbytné potřeby. Dva dny poté, co jsme odjeli, k nám dolehly zprávy, že je nemocnice úplně prázdná a všem pacientům se podařilo utéct. Doufáme, že se všem podařilo přežít.
Evakuovali jsme se po silnici do 130 km vzdáleného Leeru. Po cestě jsme potkávali spousty lidí, kteří z města prchali pěšky. Většina z nich také směřovala do Leeru, cesta pěšky ale trvá těm nejpomalejším sedm dní. Bylo strašné horko, po cestě navíc nejsou skoro žádné vesnice a po dlouhou dobu musíte kráčet holou krajinou, kde se nedá skrýt ve stínu. Lidé po cestě přespávali v buši nebo volně na zemi podél silnice. Bylo nám jasné, že vydržet takovou cestu je nesmírně obtížné a pro některé i nemožné.
Následujících sedm dní jsme se vraceli a deseti nebo patnácti tisícům lidí na cestě jsme distribuovali vysoce energetické jídlo. V Leeru jsme potom některé z nich potkali. Děkovali nám a říkali, že bez jídla, které jsme jim na cestu dali, by do cíle nedošli. Na cestě zpátky jsme naše auta plně naložili těmi, kdo potřebovali zdravotní péči. Byli to lidé se střelnými zraněními, matky ve vysokém stupni těhotenství nebo lidé, které pokousali hadi. Nakládali jsme také lidi postižené obrnou, slepce nebo ty, kdo museli v dobách minulých konfliktů podstoupit amputace.
Ambulantní oddělení v Leeru doslova praskalo ve švech. V Jižním Súdánu funguje jen několik zdravotních středisek, tím větší tlak doléhá na těch pár, která jsou stále otevřená.
Je důležité, aby Lékaři bez hranic mohli v Jižním Súdánu pracovat. Jsme jednou z mála organizací, které dokážou pracovat na tak těžce dostupných místech, kde se lidé ocitli bez pomoci. Umožňuje nám to naše nezávislost a neutralita i fakt, že už v zemi působíme dlouhou dobu – na některých místech už déle než 20 let. Lidé nás tu znají, věří nám a co je ještě důležitější: jejich životy často závisí na naší péči a na tom, abychom s nimi v obtížných chvílích mohli zůstávat co nejdéle.
Lidé bez pochyb zoufale závisí na podpoře, kterou jim poskytujeme. Teď, když města, obchody s jídlem a tržiště zasáhla vlna systematického rabování a ničení, je nás potřeba ještě víc. Situaci umocňuje také blížící se období hladu před sklizní a nadcházející období dešťů. Nemůžu přestat myslet na všechny, kdo se musí skrývat v buši. Jsou mezi nimi i naši jihosúdánští spolupracovníci a jejich rodiny. Práce v Jižním Súdánu není nic snadného, ale my se nevzdáváme. Je tu příliš mnoho těch, kdo potřebují pomoc.
Tým Lékařů bez hranic se hodlá do Bentiu příští týden vrátit a obnovit zde své tolik potřebné zdravotní programy.
Zhoršující se bezpečnostní situace na jihu státu Jednota přinutila tým místních spolupracovníků Lékařů bez hranic v Leeru uprchnout 30. ledna do buše spolu s několika desítkami nejvážněji nemocných pacientů. V nemocnici Lékařů bez hranic nejsou momentálně žádní pacienti ani personál. Byla to jediná fungující nemocnice na jihu jihosúdánského státu Jednota. Lékaři bez hranic doufají, že se do Leeru vrátí co nejdříve, jakmile to umožní bezpečnostní situace.