Sýrie: Den, kdy vybombardovali mou vesnici

Syrský exodus, den první

Alia Mosa leží na posteli v nemocnici v severní Sýrii. Má obvázané nohy . Je rozčílená a zoufalá a chce vypovědět svůj příběh. „Bylo pět ráno,“ říká, „Rakety zasáhly můj dům a úplně ho zničily. Výbuch zabil čtyři z mých dětí a já sama jsem byla raněná. Přežila jen jedna z mých dcer a můj manžel.“ Alia přísahá, že se do Aleppa, města na severu Sýrie, kde donedávna žila, nikdy nevrátí. Chce, aby se svět dověděl o náletech, které zničily její rodinu. Nechce se ale nechat fotografovat a bojí se prozrazení své identity.

Lékaři bez hranic / Médecins Sans Frontières (MSF) se s podobnými příběhy ve své nemocnici v opozicí ovládané provincii Aleppo setkávají stále častěji. Na odděleních leží ranění civilisté vedle bojovníků, což odráží situaci za zdmi nemocnice – lidé všeho druhu se stávají oběťmi války.

Naproti Aliy se po operaci zotavuje stará žena. Postřelili ji do břicha, když přecházela přes silnici. „Byla jsem v Aleppu,“ říká Nora Aljassem. „Střílelo se tam. Zrovna jsem byla na ulici, když mě zasáhli.“

Zdravotnictví v severní Sýrii se zhroutilo už na počátku války. Dostat se ke zdravotní péči je stále těžší a těžší. Těhotné ženy, které byly dříve zvyklé na nemocniční péči, teď musí rodit doma. Děti často přicházejí na svět předčasně kvůli stresu způsobenému válkou. Lidé s chronickými onemocněními, jako je cukrovka nebo vysoký tlak, se prakticky nemohou dostat k potřebným lékům. Stávají se tichými obětmi syrského konfliktu.

Slovo tayara (arabsky „letadlo“) mají na rtech všichni obyvatelé tohoto regionu, kde se nálety a přestřelky staly součástí každodenního života. Od počátku konfliktu před více než dvěma lety bylo uvnitř země vysídleno 4,25 milionu Syřanů.

V provincii Aleppo, podél tureckých hranic žije 10.000 Syřanů v táboře. Čekají na příležitost překročit hranice do Turecka. V jednom ze stanů se skupina lidí baví u hrnce čočkové polévky a míchaných vajec o budoucnosti.

„Možná bychom se měli vydat do Turecka a trochu si odpočinout,“ říká Mustafa. „Bude to tam lepší než tady, o tom není pochyb. Tady je to strašné.“ Otočí se na svou sousedku a ptá se: „Co si o tom myslíte vy, paní?“

„Ať se děje vůle Boží,“ odpovídá žena.

„Ale souhlasíte, že bude v Turecku líp než tady?“ ptá se Mustafa.

„To bez pochyb bude.“

Naproti nim potichu sedí Muhammad a kouří. Do tábora přišel po útěku z Aleppa. Nálet zničil školu jeho dětí a sousedův dům. „Když jsme vyšli ven, všude bylo hrozně prachu a nic jsme neviděli,“ říká Muhammad. „Hned jsem začal hledat svoje děti. Když se oblak prachu rozplynul, našli jsme je a přivedli sem.“ Rozvášněně dodává: „Zaměřují se na civilisty. Napadají školy, fronty na chléb a mešity.“

Ve skutečnosti se nejmenuje Muhammad. Nevadí mu, aby byl na fotografii, ale raději nechce odhalit svoje pravé jméno. Jeho úzkosti nezačaly s válkou, ale už před dvaceti lety. Ve strachu žil, jak říká, už od roku 1993. „Bavili jsme se s přáteli o politice,“ říká, „někdo mě za moje názory udal a mě zavřeli na jedenáct let do vězení.“ Propustili ho až v roce 2004. „Jedenáct let,“ opakuje Muhammad. „Jedenáct let mi vláda nedovolila vidět rodinu. Jedenáct let pro pár slov.“

• Následující příběh: Syrský exodus, den druhý - Tíha války
• Více o aktivitách Lékařů bez hranic v Sýrii