Darujte pomoc
Sýrie: Příběhy pacientů a uprchlíků
Dva roky extrémně násilného konfliktu v Sýrii si vyžádaly již 70.000 mrtvých, počet lidí, kteří museli opustit své domovy a uchýlit se do uprchlických táborů v okolních zemích, přesáhl 1.000.000. Probíhající boje denně ohrožují životy civilistů, kteří utéci nemohou. Svědectví pacientů a uprchlíků, kteří hledají pomoc u humanitární zdravotnické organizace Lékaři bez hranic, vypovídají o bezútěšné situaci, s kterou obyvatelé Sýrie denně zápasí.
A., 35 let, zraněný v Halfaye, když čekal před pekárnou na chléb (svědectví získané v nemocnici)
V nemocnici Lékařů bez hranic mu lékař vyčistil rány, odstranil odumřelé tkáně a zašil drobné ranky na obličeji. Rána na levém rameni však byla příliš velká a pravá ruka velmi poškozená, a tak bylo nutné převést A. do nemocnice v Turecku, kde jsou schopni provádět rekonstrukční operace. Nemocnice Lékařů bez hranic pro takové komplexní zákroky není dostatečně vybavená.
„Bylo to uprostřed odpoledne na konci prosince, stál jsem už 3 hodiny ve frontě na chléb před jedinou otevřenou pekárnou v Halfaye. Fronta byla nekonečná, nejmíň 300 lidí si chtělo koupit chleba. Najednou nad námi přeletělo letadlo a zasáhly nás dvě střely.
Ze všech stran jsem slyšel křik, okolo bylo mnoho raněných. Byl jsem dezorientovaný. Měl jsem pocit, že mi hoří rty i jazyk. Lidé začali nakládat raněné do aut. Mě do zdravotního střediska nejdřív vezli na trakaři, pak na motorce. Byl jsem tři dny v bezvědomí. Druhý den mě můj bratr odvezl do jiného zdravotního střediska a nakonec mě naložili do náklaďáku a odvezli do nemocnice Lékařů bez hranic, kde mě operovali. Mám pořád problém s uchem, špatně slyším a píská mi v něm.
Jedna věc je ale neuvěřitelná. Ve frontě se mnou byly i mé dvě dcery a těm se vůbec nic nestalo. Při výbuchu se zbořila část zdi, která je ochránila před střepinami, a tak měly jen malé odřeniny.“
Devítiletý chlapec popálený na obou nohách při požáru v táboře vysídlených obyvatel (svědectví získané v nemocnici)
Výpověď lékaře z pohotovostního oddělení, který chlapci převázal rány:
„Chlapec má popáleniny na obou nohách, na hýždích a na genitáliích. Když nám ho přinesli, byly rány plné infekce. Na hýždích měl přilepenou přikrývku, byl celý zablešený a navíc dehydratovaný. Obával jsem se dalších závažnějších symptomů, ale naštěstí už se žádné neobjevily. Udělali jsme celkovou anestesii, abychom ho ušetřili bolesti, sundali jsme obvazy, vyčistili rány a odstranili odumřelé tkáně.
Potřebuje ošetření na speciální jednotce pro popáleniny a transplantaci kůže. Když chlapce přinesli, měl zablokované koleno, říká se tomu ankylóza. Proto jsme mu museli zafixovat nohy, abychom mohli udělat převaz. Je nutné, aby podstoupil fyzioterapeutickou léčby.“
Vyprávění chlapcova otce:
„Oheň vypukl ve vedlejším stanu, vůbec netuším jak. Na ohni vaříme, ohříváme na něm vodu na čaj i na mytí… Stany jsou plastové, začnou hned hořet. Všichni jsme se snažili oheň rychle uhasit. Můj syn běžel pro kýbl s vodou a začaly na něm hořet šaty. Stalo se to před třemi týdny. Odvezli jsme chlapce na kliniku a pak ještě do další nemocnice. Zdravotníci mu pravidelně vyměňovali obvazy, ale rány začaly krvácet. Nebyl tu ale žádný specialista na popáleniny. Dnes nám jeden lékař řekl, abychom ho přenesli do nemocnice Lékařů bez hranic. Nejprve ho ošetřili na pohotovostním oddělení a zítra bude přeložen do lůžkové části.
Žijeme v tomhle táboře už od poloviny prosince. Je tu zima, ale jsme v bezpečí. Ve stanu, kde žijeme, je nás deset. Uprchli jsme z naší vesnice blízko Hamy kvůli útokům a bombardování. Jednou se tu odehrály tři útoky během jediného dne. Útoky jsme zažili už předtím, ale nikdy ne tolik v jednom dni. Zemřeli tehdy tři lidé a nejméně dvacet bylo zraněných. Tři helikoptéry na nás shazovaly barely s TNT – kovové válce velké jako popelnice s malým otvorem po straně a naplněné velkými kovovými úlomky a výbušninami. Používají dvě velikosti – stokilové a pětisetkilové.“
Matka utekla s osmi dětmi z venkova blízko Damašku do tábora Shantilla, kde žijí od 20. srpna 2012 (svědectví získané v uprchlickém táboře)
„Před dvěma lety pro nás začal být život velice těžký. Nejdřív ze všeho se výrazně zdražilo všechno v obchodech. Nebyla ani žádná práce. Válka se k nám čím dál víc blížila, až jsme nakonec byli boji obklíčení. Moje tchýně byla velmi nemocná – nejhorší to pro nás bylo během ramadánu.
Syrská armáda i opozice nás varovaly, že v našem městě začnou boje. Do našeho domu dopadla raketa, zrovna když jsem vařila. Byla to strašlivá rána. Moje děti začaly křičet a plakat, protože si myslely, že mě to zabilo. Obě strany konfliktu se ostřelovaly a my jsme byli zajatí uprostřed palby.
Na začátku vzájemného bombardování jsme se rozhodli odejít. Odešli jsme z našeho domu na venkově blízko Damašku do tábora Yarmouk. Válka nás ale pronásledovala i tady. Po 17 dnech v Yarmouku nám bylo řečeno, že se můžeme vrátit domů. Když jsme tam přišli, všechno bylo zničené. Prostě všechno. Zůstali jsme na místě tři dny, ale pak boje začaly znova. Uprchli jsme do místní školy. Ještě jednou jsme se zkusili vrátit domů, ale vydrželi jsme tam jen 2 dny. Pro děti to bylo příliš těžké.
Rozhodli jsme se odejít do uprchlického tábora Shnatilla v Libanonu. Tam jsme pro nás našli místnost a zůstali v ní 2 měsíce. Dohromady nás v jedné místnosti spalo 10. Neměli jsme dost místa, abychom si mohli lehnout všichni najednou, a tak jsme se ve spaní střídali. Tohle nám boje způsobily.
Můj syn byl zraněn v Damašku. Lékař nám řekl, že potřebuje operaci, ale my jsme se stěhovali z místa na místo a neměli jsme peníze. Od doby, kdy jsme dorazili do Libanonu, nám nikdo nijak nepomohl.
Můj dům někdo vyraboval – ukradl všechno vevnitř. Nic nám nezbylo. Majitel místnosti, kde teď přebýváme, včera přišel pro nájemné. Potřebujeme zaplatit, ale na zádech jsme si sem přinesli jen oblečení. Obě strany konfliktu nám brání vrátit se domů. U nás doma se nemůže pohnout ani kočka. Ostřelovali dokonce i při pohřbu našeho souseda.
Bombardování znemožnilo, aby se k lidem dostala pomoc. Jak se máme dostat na místo, kde se zásoby rozdávají? Před válkou se nám dařilo dobře, bydlela jsem 27 let na té samé ulici. Teď tu ulici bombardují oba protivníci – vláda i opozice.
Když jsem byla v Sýrii, měla jsem svůj domov a snila jsem o tom, že se moji synové ožení a budou žít nedaleko. Potom jsme museli utéct do Libanonu. Jsem v šoku, nemáme žádnou budoucnost. I moje děti ji ztratily. Tahle válka zničila všechno, prostě všechno.“